Rozhovor s Vladislavem Třeškou (8.3.2012)

 

Chirurgii bez žen si neumím představit

 

S Vladislavem Třeškou o transplantacích, financování zdravotnictví, povaze lékařů a televizních seriálech.

 

Markéta Čekanová

Plzeň

 

            S přednostou chirurgické kliniky Fakultní nemocnice Vladislavem Třeškou jsme se sešli v den skoro sváteční. Plzeňská nemocnice si právě připomínala čtyřicet let od první transplantace ledvin. Vladislav Třeška u toho tehdy sice nebyl, nicméně i dnes své tehdejší kolegy obdivuje.

 

Byl to významný mezník?

            Plzeň byla třetím místem v tehdejším Československu, kde se taková transplantace prováděla. Za Hradcem Králové a pražským IKEMem. Operoval pan profesor Podzimek, asistoval mu doktor Novák. A přihlížela celá klinika. Pacientovi selhaly ledviny vinou polycystózy. Takže se nejdřív jeho nefungující ledviny odstranily. To se dnes už nedělá. Pak se dávala nová ledvina, tehdy od mrtvého dárce.

 

Jak dlouho celý zákrok trval?

            Šest a půl nebo sedm a půl hodiny. Operovalo se celou noc.

 

Jak náročný je podobný zákrok dnes?

            Jsme výrazně dál, operace trvá hodinu, nanejvýš hodinu a půl.

 

Znamená to, že transplantace ledvin patří mezi všemi transplantacemi k jednodušším, banálnějším operacím?

            Určitě. Technika operací se prakticky nezměnila. Základní chirurgická technika se vytvořila v první polovině padesátých let v Americe – a dodneška je v zásadě stejná. Takže jde o rutinní výkon. Samozřejmě to nemůžeme srovnávat s operací slepého střeva.

 

Naopak k nejobtížnějším patří transplantace srdce a jater?

            Játra jsou složitější.

 

Čím to je?

            Odebrání jater je komplikovanější než odebrání srdce. Zjednodušeně řečeno, srdce je v těle na „pár“ cévách. V případě transplantace jater se musí kromě cév rekonstruovat i žlučovody a další orgány. Podobně komplikované jsou i transplantace plic.

 

Plzeňská nemocnice má největší pracoviště na operace jaterních nádorů u nás. Jaké zákroky provádíte?

            Patříme k evropské špičce a zaměřujeme se nejen na operace nádorů, ale i metastáz.

 

Mají Češi hodně nemocná játra?

            Bohužel ano. Což souvisí s vysokým výskytem nádorů tlustého střeva, které se šíří právě do jater. Jsme trvale na prvním až druhém místě celosvětového žebříčku.

 

Co za to může? Stravovací návyky, životní prostředí nebo něco jiného?

            Původce se zatím stále hledá. Podle mne určitě významnou roli hraje stres. Velký vliv má ale i kvalita jídla, o níž už se dnes i oficiálně říká, že je horší než ve vyspělých zemích.

 

Co s vámi pak dělají zprávy typu, že v jídle byla odhalena technická sůl?

            Mne už to nechává v klidu, odmítám se rozčilovat. Takové věci musí ohlídat všechny příslušné kontrolní orgány. Stát by měl své občany před podobným neřádstvem chránit.

A jiné zprávy sledujete? Třeba boje o platy lékařů.

            To je několik problémů dohromady. Lékaři jsou jednoznačně v porovnání s ostatními zeměmi Evropské unie podhodnocení. Už se konečně musíme zbavit předsudku, že si všichni budeme rovni. To nikdy k ničemu dobrému nevedlo, protože pak se nikdo nesnaží na sobě pracovat a podávat lepší výkony. Na druhé straně jsem přesvědčen, že ve zdravotnictví je peněz dost. Jen se s nimi špatně hospodaří.

 

Kde třeba?

            Například plýtváme tím, že máme největší počet lékařských robotů v přepočtu na obyvatele. Jeden robot stojí třeba šedesát milionů. Pak tu máme špičkové CT přístroje, které už dnes najdete skoro v každém okrese. Jenže tu chybějí kvalitní odborníci, kteří by s nimi uměli pracovat. Výsledkem je, že v takové nemocnici provedou pacientovi naprosto zbytečné snímkování. Když se ten člověk pak dostane k nám, musíme všechno dělat znovu. Kdyby se provedla nějaká restrukturalizace a reorganizace, určitě by na platy lékařů bylo. A nemuselo by se vůbec sahat mimo resort zdravotnictví.

 

Myslíte si tedy, že by okresní nemocnice měly plnit spíš funkci jakési předsíně velkých, fakultních nemocnic?

            Jednoznačně. Je důležité, aby tyhle nemocnice dokázaly rozpoznat onemocnění – a k tomu nemusejí mít žádný drahý, složitý přístroj. Ty nejšpičkovější technologie by měla mít specializovaná centra. A k nim samozřejmě i kvalifikované odborníky.

 

Takže okresní nemocnice by měly poskytovat jen akutní a dlouhodobou péči.

            A péče běžnou. Tedy třeba operace slepého střeva nebo kýly. Pacienta s onemocněním plic, srdce nebo jater by posílaly do velkých nemocnic.

 

Vy se relativně hodně pohybujete i v zahraničí. Seznámil jste se někde s efektivními modely fungování zdravotnictví, které by se daly snadno přenést k nám?

            Například pojišťovací systém. V Německu je zcela transparentní a u nás aplikovatelný. Pochopitelně, že bychom zpočátku skřípali zuby, ale časem by se nám to všechno vrátilo.

 

V čem se liší od našeho?

            Klade důraz na to, jestli se člověk o své zdraví sám stará. Pokud se mu třeba ucpávají cévy a on přesto dál kouří, výrazně to pocítí na péči. Dostane jen to nejnutnější. U nás když přijde kuřák, který denně vykouří čtyřicet, šedesát cigaret, a bude si stěžovat, že ho bolí nohy, rozběhne se celá škála komplikovaných a drahých vyšetření a operací. Český pacient není nucen cokoli pro sebe a se sebou dělat sám.

 

Ještě v něčem se liší?

            Ve struktuře placení. Člověk si může zvolit, kolik platí – a podle toho dostává péči.

 

Není to nespravedlivé?

            Je zvláštní, že se nepozastavujeme nad tím, že když přijedeme s autem do servisu, musíme za opravu zaplatit. Přijde nám normální dát veterináři za ošetření psa horentní sumy. Ale investovat sami do sebe? Tomu se bráníme.

 

Ale co když někdo na to opravdu nemá? Co když je pro něj existenčním problémem i třicet korun v ordinaci?

            Z tohoto systému by samozřejmě museli být vyjmuti důchodci. Ti si nemohou připlácet. Stejně tak lidé s dlouhodobým nebo chronickým onemocněním, které si nezpůsobili vlastní nezodpovědností. Třeba nemocní cukrovkou nebo lidé po operaci ledvin.

 

Díváte se na seriály z lékařského prostředí?

            Skoro vůbec. Rád si od medicíny odpočinu. Ale řada kolegů je naopak sleduje velmi bedlivě. Nicméně několikrát mě rodina donutila se na něco podívat.

 

Jaké podle vás jsou? Jak daleko jsou od reality?

            Řada z nich je udělána velmi dobře. A mnohé jsou naopak velmi špatné. To jsou hlavně americké seriály.

 

Takže se pravdě podobají i mezilidské vztahy v nemocnicích?

            Bohužel ano.

 

Jaké vztahy panují na vašem oddělení?

            Chirurg je ze své podstaty člověk razantní a rvavý, jde si za svým. Určitě je jiný než internista nebo kožař. Ty jsou umírnění. Takže musím zvládnout smečku pětatřiceti šelem.

 

Vyskytují se v reálných nemocnicích i doktoři Cvachové?

            Samozřejmě. Ale dlouho nevydrží.

 

Jak jste popsal chirurga, vypadá to jako čistě mužská záležitost. Je chirurgie vůbec pro ženy?

            Medicína obecně se v posledních letech hodně feminizuje. Když k nám přicházejí studenti šestého ročníku, asi šedesát procent z nich jsou dívky. A mnohé jsou pro chirurgii opravdu zapálené a chtějí ji dělat. Přesto se jim to snažím rozmluvit. Ne snad, že bych si myslel, že na to nemají, ale proto, že zejména noční služby u nás jsou pro ženy nesmírně náročné.

 

V čem?

            Vůbec se nevyspí, pořád jsou na ambulancích nebo na operačních sálech – a ráno pokračují normální prací na oddělení nebo zase na operačním sále.

 

Takže byste raději měl oddělení bez žen?

            Naprosto ne. Ženská mentalita je v kolektivu nezbytná. A pak jsou oblasti, kde je žena lékařka nezastupitelná. Teď mám na mysli třeba chirurgii prsu. To je velmi citlivá věc a žena k ženě tu má mnohem blíž, než by měl muž. V cévní chirurgii, kde se jedná o jemnou práci, jsou zase k nezaplacení jemné ženské ruce. Rozhodně se tedy žen v chirurgii nezříkám, i když na ně musím brát větší ohled než na muže. Ale zaplaťpámbu za ně. Neumím si představit, že bychom na oddělení byli samí chlapi.