Brýle Plus

ZÁLEŽÍ NA ÚHLU POHLEDU

            Člověk vždy vidí svět brýlemi citu – podle toho se mu jeví buď šedivý, nebo purpurově jasný. Řekl kdysi kdosi. Pozoruhodná situace nastává, vznikne-li pár tvořený člověkem s brýlemi jasnými a člověkem s brýlemi temnými. Já i můj bratr Vladimír patříme do skupiny první. Bůhsuď proč, oba jsme si vybrali partnery ze skupiny druhé. Švagrová Hanka neměla za celých dvaadvacet let, co ji znám, jiný výraz než ten, který nazývám „kýbl kyselého zelí“. A kdyby chtěl někdo dělat reklamu na větu „všechno stojí za houby“, nemohl by si vybrat lepšího figuranta, než je můj muž.

Svítí sluníčko, nebe bez mráčku. „Vedro. Zase se budu potit jako zvíře,“ vrčí manžel při pohledu z okna. Krajina se choulí do bílé peřiny sněhu. „Hnusná zima. Pořád se oblíkat, svlíkat, boty šněrovat,“ remcá. Počasí se mu nezavděčí. Stejně tak se mu nezavděčí Ukrajinci ze sousedního domu. Když se chopí vrtaček, kladívek a jiných nástrojů, aby dům opravovali, manželovi se nelíbí, že tropí hluk. Pokud nedělají nic, podezřívá je z darmožroutství. U bratra je to podobné. Je-li v práci, aby vydělal peníze na pokrytí nemalých nároků své ženy, vyčítá mu tato, že s ní není doma. Je-li s ní doma, dostane se mu výtky, že si nehledí firmy a že určitě brzy zkrachuje jako ten lempl Hubálek.

Tuhle jsme se vydali na společnou rodinou večeři. Bratr vybral osvědčenou, kvalitní a ne právě levnou restauraci. Od švagrové dostal vynadáno, že ona nemá do takového podniku nic adekvátního na sebe. Zhruba v tutéž dobu stál i můj muž před otevřenou skříní, z níž v přetlaku vypadávají obleky nejrůznějších barev a vzorů a kvílel, že v tomhle ani v tamtom jít nemůže a v támhletom už vůbec ne. Nakonec se naštěstí oba oblékli a ve smluvenou hodinu jsme všichni čtyři usedli ke stolu.

Já i bratr jsme moderní interiér restaurace shledávali sympatickým a příjemným. Můj muž se švagrovou si notovali, jak je to hnusně studené a krabicoidní, zlatá secese. Mně a bratrovi přišla nabídka na jídelním lístku zajímavá a pestrá. Švagrová s mým mužem ji ohodnotili jako blbou, protože si pod tím nedokázali nic představit a dali by raději přednost fotografiím pokrmů. A tak to šlo pořád dál. Zatímco my, pozitivisté, jsme měli jídlo dobré, negativisté měli dojem, že ať si vybrali, co si vybrali, bylo to špatně a nikdo jiný v celé restauraci si tak odpornou krmi dozajista neobjednal. Víno označili za přechlazený patok; my jsme si z téže lahve nalévali nápoj velmi lahodný. Švagrová si cákla na sukni dresing ze salátu a můj muž si pokecal kravatu indickou omáčkou. Večírek nabíral na obrátkách. Negativisté se dostávali do ráže. Za všechno mohli komunisté, současná vláda, minulá vláda a dost možná i vláda budoucí. Zlaté Rakousko-Uhersko. Zlatý Milouš Jakeš. Teroristy na vás na všechny. Byli jsme s bratrem jako v kině. Němě jsme sledovali proud záporných emocí valících se z dvojích úst. Když se útoky stočily od imaginárních nepřátel na nás dva, sáhl bratr po peněžence. Museli jsme ty dva dostat od sebe.

Ještě ráno mě brněla hlava. Posnídala jsem prášky pro zlepšení nálady, když zazvonil telefon. Vladimír byl rovněž v depresi a potřeboval si popovídat. Zaslechla jsem za ním ve sluchátku cosi jako zpěv. „To je Hanka. Má po dlouhé době báječnou náladu. Prý se včera skvěle bavila,“ řekl. Kdybych měla něco v puse, určitě by mi zaskočilo. V tu chvíli vešel můj muž s úsměvem na rtech: „To jsme si včera krásně zanadávali. Musíme s nimi na večeři častěji.“

Po zbytek dne zářili negativisti štěstím. Já a můj pozitivní bratr jsme začali brát antidepresiva. Asi nezáleží jen na barvě brýlí. Ale i na úhlu, pod jakým jimi na svět hledíte.

(vyšlo v časopise Brýle Plus 2008)