SRPEN 1968 V KRAJI Vojáci rozstříleli vysílač. Plzeňané protestovali proti okupaci v ulicích

Plzeň - Ten starý pásek byl natočený na rychlost, jakou už dnes dokáže přehrát jen pár speciálních magnetofonů a objevil se vlastně náhodou, v úplně jiné souvislosti. Léta ležel pečlivě uschovaný a teď najednou promluvil hlasem z minulosti, při jehož slovech běhal mráz po zádech: „Vyslechněte si zvláštní zprávu, kterou jsme před několika minutami dostali,“ říkal hlasatel. „Byla od ředitele vysílače Krašov. Že tento vysílač, na němž byl šířen program legálního Českosloslovenského rozhlasu, byl obklíčen tanky a pěším útvarem. Po chvíli bylo slyšet silnou detonaci a od toho momentu vysílače umlkly. Obsluha vysílače je mimo nebezpečí, není však v tuto chvíli znám osud domovníka.“

Vyhnali je v pyžamech pod hlavněmi samopalů

Tuto zprávu vysílal plzeňský rozhlas v noci z 25. na 26. srpna 1968. Podrobnosti o noci hrůzy ještě nikdo nevěděl. Ale hned během dne byl s pracovníky vysílače natočen a odvysílán rozhovor, v němž líčili, co se vlastně stalo.
„Všichni jsme se soustředili na pracovišti u efemky a čekali jsme, co bude. Za několik minut byli za rachotu skla a hrozného rámusu nahoře, a nás vyzvali, abychom pracoviště opustili. Nahnali nás do sklepa, postavili ke zdi a pod stráží samopalů jsme čekali,“ vyprávěl jeden ze zaměstnanců vysílače. Nahoře už mezitím konali dílo zkázy další vojáci. Osm let stará východoněmecká technika se stala terčem jejich kalašnikovů - zejména ta, na níž se něco hýbalo, blýskalo nebo svítilo.
„Všechny monitory, všechna měřidla, osciloskopy, to všechno je rozstřílené,“ vzpomínal muž na starém pásku a s údivem dodal, že věci pro vysílání životně důležité, leč nesvítící a bez pohybu, zůstaly netknuté.
Děj jako z hororu ale pokračoval. Vojáci vyhnali posádku vysílače, která byla jen v pyžamech, ven. Vysílací věž byla obložena tritolem a připravena k odpálení. Zaměstnanci byli pod hlavněmi samopalů vedeni pryč. Cestou do Bezvěrova slyšeli dvě silné detonace. „Celou cestu jel vedle nás ruský gaz a pořád nás počítali. Pak nás najednou zastavili, nahnali nás do výkopu pro vodovod a chtěli po nás doklady, jinak že nás postřílí,“ líčil muž a hlas mu selhával. Doklady totiž u sebe lidé v pyžamech neměli. Až na dvě výjimky - a tyhle doklady Rusy uspokojili, takže odjeli. Vyděšení a prochladlí muži se uchýlili do budovy bezvěrovského národního výboru.
Mezitím se už v Plzni vědělo, že se na Krašově střílí. Tehdejší velitel veřejné bezpečnosti okresu Plzeň-sever Rudolf Šíp se k věci postavil rázně: dal dohromady patnáct kolegů, postavil se do jejich čela a i přes odpor svého nadřízeného vyrazil posádce vysílače na pomoc. Později se zajímal, kdo vlastně útok na Krašov spáchal. Zeptal se na to velitele okupačních vojsk prostoru Plzeň-sever, divizního generála Kažanova. „A on se zeptal: što éto Krašov? Tvrdil, že on rozkaz ke zničení vysílače nedal. Dodatečně jsme zjistili, že to udělala diverzní jednotka z prostoru Karlových Varů a že téhož dne zničili i retranslační stanici na Božím Daru, kde také byly antény VKV,“ vyprávěl Rudolf Šíp.

Útočili „lesní dělníci“ či převlečení „Američani“

Právě na velmi krátkých vlnách se šířilo vysílání Československého rozhlasu do celé Evropy, a proto bylo třeba je umlčet. Později bylo zase zapotřebí umlčet vzpomínky. Bylo vedeno jakési vyšetřování, které zjistilo, že útok na vysílač provedli lesní dělníci z Tachova. Druhá verze, pro veřejnost, hovořila o tom, že šlo o Američany převlečené za Sověty.

 

(MF Dnes, srpen 2008)