Rozhovor s Janem Přeučilem

Plzeň – V inscenaci Moliérova Dona Juana, která se od začátku prázdnin hraje v kulisách středověkých městských hradeb v Proluce v Křižíkových sadech, ztvárnil Jan Přeučil postavu Juanova otce. I ve skutečnosti mu toto představení dává možnost stát na jednom jevišti s vlastním synem – se Zdeňkem Rohlíčkem.

            „Léta hraji v rámci Letních Shakespearovských slavností v Praze, v Brně a v Bratislavě a hraní pod širým nebem mám nesmírně rád. Vždycky jsem si říkal, proč Plzeň taky nemá nějakou obdobnou akci? Před několika lety jsem se při jedné inscenaci seznámil s Vilémem Dubničkou, poznal jsem jeho režie a jednou jsme si povídali, slovo dalo slovo a vznikl nápad na představení v Proluce. Musím říct, že jsem pak byl fascinován urputností lidí, kteří si vzali jeho realizaci za svou a šli si za tím,“ říká Jan Přeučil s uznáním.

Řada herců, kteří prošli plzeňským divadlem, se shoduje v tom, že je tu stále cítit cosi jako duch Vendelína Budila a že plzeňské publikum je kritičtější a náročnější než publikum jinde. Vnímáte to při představeních v Proluce také tak?

            „Je pravda, že v Plzni se vždycky dělalo dobré divadlo a stále je to „dobrá firma“. Kdo projde zdejším angažmá, má do budoucna jistou známku kvality. O tom, že Plzeň má divadelní publikum, které mělo po představení pod širým nebem hlad, svědčí i fakt, že všechna naše představení jsou vyprodána a ještě po stranách i vzadu v sadech po celou dobu stojí spousta lidí, kteří už lístky nesehnali. Každé představení má nesmírnou odezvu, lidé si v textu nalézají i velmi aktuální momenty, jako je otázka korupce, fair-play a podobně.

            Miluji i naše rituály, které každé představení provázejí. Znám hodně divadel a kolegů u nás i v zahraničí, ale toto je nebývalé. Já přijdu do šatny a všechny pozdravím jednou rozmlouvací větou, která všechny rozesměje. Před velkou šermířskou scénou se všichni aktéři sejdou, mají půminutu klidu a maximálního soustředění. Pak jim Karel Basák zavelí, oni se pozdraví a začnou si to zkoušet. Další krásný rituál má Štěpánka Křesťanová s Janou Kubátovou. Nemáme garderobiérky, takže dámy si musejí do šatů pomáhat samy a navzájem se také češou – to je taky krásné. Na konci se všichni shromažďujeme za stánkem s občerstvením a vždycky někdo zaběhne do sousední španělské restaurace a přinese na plátky nakrájenou klobásku. Po skončení tam všichni čekáme a jsme k dispozici divákům, kteří si chtějí popovídat nebo si přijdou pro podpis. Díky tomu všemu se nám z představení stává i společenské setkání. A to je v dnešní době ďábelských masmédií, jako jsou počítače a internet, velmi důležité. Zapomínáme na slovo, na komunikaci, na pohled z očí do očí.“

O komunikaci a vztazích vlastně psal Moliére i v podtextu Dona Juana. Jádrem Juanových problémů je možná jeho vztah s otcem. Jaký byl váš vztah s otcem a jaký je váš vztah se synem?

            „Můj tatínek byl velice silná osobnost, neuvěřitelný charakter, ohromná autorita, otec - partner. Férový chlap. Osobní přítel Jana Masaryka, dopisoval si s Winstonem Churchilem. Taky si to odskákal – byl odsouzen v procesu s Miladou Horákovou na doživotí. Bylo mi třináct, když ho přišlo sedm chlapů zatknout. On mi dal pusu a řekl: jsi tady jediný chlap, musíš se o všechno postarat. A patnáct let jsme se neviděli. Ale i za těch třináct let mi stihnul dát velmi dobrý základ do života: chodil jsem do Skauta, do YMCy, zkrátka nasměroval mě správným směrem a svůj oblíbený klobouk před tátou hluboce smekám.“

A váš vztah se synem, se Zdeňkem Rohlíčkem? Jaké to je stát vedle něj na jevišti, kde vy máte malou roli a on jednu z hlavních?

            „Přiznám se, že jsem tuhle inscenaci inicioval tak trochu i kvůli němu. Jsem moc rád, že hraje v plzeňském divadle, ale myslím si, že by herec měl dostávat příležitosti ve větší šíři, aby neplnil jen služby divadlu, aby měl i možnost tvořit. Zdeněk má v Donu Juanovi velkou roli a já mám radost, jak se jí ujal, jak představení od představení roste, jak se ta postava dotváří a prohlubuje. Včera měl třeba obrovský aplaus po závěrečném monologu o penězích. Čas od času mu něco poradím, něco špitnu, jindy špitně něco on mně – zkrátka i náš vztah je pěkný a partnerský.“

(MF Dnes, červenec 2008)