Pavel Landovský (2005)

PAVEL LANDOVSKÝ: JEN JSEM TAK ŽIL

Plzeň – Festivalové publikum je jiné, než publikum běžné. A vůbec nejhorší je takové, které má lístky zadarmo. To poznamenal po představení Černé mléko, které nabídl festival Divadlo 2005 v sobotu odpoledne, herec Pavel Landovský.

            „Já jsem vždycky měl štěstí na divadlo, kam chodili lidi rádi, na jednu hru třeba i pětkrát,“ říká herec, který je už sedm let důchodcem. Odkašle si a začne přemýšlet nahlas: „Já jsem míval divadlo dost rád, ale poslední dobou jsem na ně zanevřel. V době, kdy jsem měl ještě síly, tak jsem nic nedělal. A teď, když fyzické síly ztrácím, tak mě chtějí lidi najednou vidět. Jako před smrtí…“ zasměje se. Ale nelituje, neohlíží se s pocitem, že mu některé vysněné role utekly. „To zdaleka ne! Já jsem si to kompenzoval tím, že jsem režíroval v Rusku, psal jsem, hrál jsem svoje hry. Až jsem nad tím mávnul rukou a přestal jsem se tlačit a hrnout… ono to vždycky přijde,“ pokrčí rameny a je vidět, že bouřlivák Landovský ví o životě své.

Na začátku jeho herecké kariéry bylo i divadlo v Klatovech, které tehdy ještě mělo stálý soubor. „I tady jsem hrávával,“ rozhlíží se Pavel Landovský po prostorách plzeňského Komorního divadla. „Sem jsme jezdili.“  Ale konkrétnější vzpomínky na ta léta mu prý nezůstaly: „To byl takovej fofr, že se nedá ani vzpomínat. Divadlo bylo až na posledním místě, člověk měl jiný starosti,“ přiznává se smíchem. A odtajňuje: „Já jsem tam řádil jak černá ruka. Pral jsem se s policajtama, dokonce mě ředitel Kovář vyhodil z divadla! Já ho vzal pod krkem a řekl jsem: Nepudu! A za tři dny onemocněl kolega a hned mi volali, abych vzal Antonína ve Vojnarce,“ vzpomíná.

Od svých patnácti let měl Pavel Landovský problémy s režimem. „Měl jsem zákaz čehokoli,“ shrnuje lapidárně. Jako mladík se dostal do divadla v Šumperku, kde hrál i zpíval. A tady ho objevil zmiňovaný ředitel Kovář z klatovského divadla. Když byl tamní stálý soubor zrušen, odešel Pavel Landovský do Pardubic, kde měl řadu kamarádů z Prahy. Záhy přišel film. „To musíte s těma lidma kamarádit, sedět, chlastat, ale taky vás musej vidět hrát,“ popisuje svou cestu na stříbrné plátno. „Kamarádili jsme spolu, vídávali jsme se a z toho to bylo. Teď se lidi spolu vůbec nevidí. Každej furt rejžuje nějaký kšefty a leze někomu do pr…. A nemají čas si o věcech promluvit. Tenkrát jsme o všem mluvili, tvořili jsme – co myslíš takhle a tohle…“ přemítá se smutkem a rozhořčením v hlase.

Když měl Pavel Landovský za sebou tři filmy, ocitl se v angažmá v Činoherním klubu. Diváci šli za známou tváří. „Ale mně to nedocházelo. Já jsem se bouřil, dělal jsem revoluce, až mě vyhodili ze země,“ poznamenává. Další léta strávil v Rakousku, kam přišel, aniž by uměl slovo německy. Pro herce osudový handicap. Pavel Landovský jej překonal, jak sám říká, za pochodu. Záhy si získal jméno i autoritu. Byl i scénáristou v Hollywoodu. Půl roku psal scénář k filmu podle Turgeněvových Jarních vod. „Točil jsem americké filmy, německé, francouzské,“ vypočítává jakoby mimochodem.

„Důležitý je nenechat si nic líbit a umět říct NE. Když něco nechcete, neříkejte já bych třeba… Řekněte NE,“ podotkne rázně. Přestože si v pubertě nejspíš představoval Pavel Landovský svůj život docela jinak, ani dnes, rok před sedmdesátkou, nelituje ničeho, co se stalo nebo naopak nestalo. „Jen jsem tak žil. Všechno jsem vzal, jak to přišlo. Snad jen je mi líto ženských, které mi utekly. To je život mužskýho,“ uzavírá bouřlivák smířeně.