Vánoce jako žádné jiné

 

No zdary! Tak jakej byl Ježuch? Cos všechno dostala? Povídej! Dáš si taky dvojku? Červený? Pane vrchní, ještě jednu červenou dvojku! Díky. Tak povídej…

         A Lenka řekla: „Jo, dobrý. Venca mi konečně koupil ten kožíšek, co jsem obhlížela už od srpna. A od tchánů jsme dostali poukaz na dovolenou. Čtrnáct dnů na Havaji! Bomba! Matka opět nezklamala – dala mi kastrol a dvoje silonky a Vencovi slipy a kravatu. Dovedeš si představit, jak byl vodvázenej. A co ty?“

         Celkem nic… Od ségry jsem dostala svetr a balík šampónů, ta se nikdy na nic zajímavějšího nezmůže. Bráchovi vyšla teď před vánoci knížka, tak mi ji dal s věnováním. To ti je zvláštní pocit: ten malej brácha, to smrádě, co mi dávalo zubní pastu do bot a schovávalo klíče od skříní, to je teď spisovatel. A vážně ti to je dobrý. Už jsem skoro půlku přečetla. Je báječnej. Ilustrovala mu to jeho žena. Jsem moc ráda, že jim to spolu funguje. Kdyby mu nějak ubližovala, asi bych ji zabila.

         Pane vrchní, ještě jednu dvojčičku pro mne. Díky.

         A Lenka řekla: „Piješ jako duha. Ale je to dobrý víno. Pane vrchní, prosím vás, ještě nějaké oříšky. Děkuju.

         A co děti? Co těm jste dali pod stromeček? Ještě věří na Ježíška, viď? To je paráda!

         A Lenka řekla: „To jsou, člověče, nejkrásnější Vánoce, když musíš zamykat pokoj, potají a rychle strojit stromek, vymýšlet, jak je zabavíš. Venca s nima chodí každý rok ven, po kostelích, prohlížet jesličky. Verunka už dostala aktovku a penál – to víš, je důležitá. Péťovi jsme koupili auto, nad kterým řval v krámu už nejmíň čtyřikrát. A oba dostali boby, každý musí samozřejmě mít svoje. A stejně se o ně porvou. No a samozřejmě knížky, cédéčka, nějaké ty svetry, kombinézy…znáš to…

         A co Dan? Co ti dal? A ty jemu?

Danovi jsem koupila tu aparaturu, jak po ní tak toužil. Kytaru, combo, zesík, repráky, pořádnej počítač se střihem. Vlastně jsem mu vybavila studio. Víš, jak jsme v létě hráli na tý lodi, tak jsem měla docela zajímavý peníze a ještě přišlo konečně to vyrovnání po rozvodu – tak proč mu neudělat radost. Fakt jásal jak malý dítě. Dlouho po tom toužil, ale prachy nebyly. A nechtěl si to kupovat po částech, každej pes, jiná ves. Takových věcí už má mraky. Chtěl značku, aby to spolu komunikovalo. A je to fakt špička. Vrazila jsem do toho skoro dvě stě tisíc. V lednu chce začít točit cédéčko. Máme teď fakt dobrý pecky, tak si myslím, že by to za to stálo.

         A Lenka řekla: „Ty jsi blázen! A co dal Dan tobě?“

         Pane vrchní, dva malý fernety.

         A Lenka řekla: „Co blbneš? Bude nám blbě.“

         Nemel a pij. Jsou Vánoce. První svátek vánoční. Tak na ty svátky. A na novej rok.

         Lenka to tam sklopila a koukala jako rentgen. Pak řekla: „Co je?“

         Co by. Vánoce. Pane vrchní, ještě dva fernety.

         A Lenka zase: „Co se stalo?“ Pak si všimla velké tašky v koutě. Ukázala na ni.

         Jo, Dan mi dal k Vánocům kopačky. Včera pod stromečkem rozbalil ty krámy za dvě stě litrů, začal se nad nima rozplývat, slintal blahem, hned všechno zkoušel, jásal, plánoval. A ráno mi řekl, abych vypadla. Že už toho všeho bylo dost, že končí. A sbalil mi věci.

         Lenka vytřeštila oči: „Kam půjdeš? Máš kde být?“

         Pojedu k našim….

         A Lenka: „Teď? Přes půl republiky? V tomhle stavu? A v tomhle počasí? Ty jsi se zbláznila!“

         Tak k ségře…

         A Lenka zas: „To není moc velký rozdíl. K vašim to máš čtyři sta kilometrů, k Evě dvě stě padesát…“

         Dvě stě šedesát sedm.

         Lenka se nedala: „Tak vidíš. Tady nemáš kde být?“

         Pane vrchní, ještě dvojku a dva fernety.

         Lenka: „Dej pokoj, káčo pitomá! Já se tě ptám, jestli máš kde bydlet?!?“

         V nemocnici…

         Lenka ztuhla: „Cože?“

         Čekám s ním dítě. Ale kvůli tý zatracený rakovině si ho musím nechat vzít. Zítra tam půjdu.

         Lenka polkla: „Dan o tom ví?“

         Ne. To se ho už netýká.

         „No to se ho sakra týká! Ty do něj vrazíš všechny prachy, co máš – zbylo ti vůbec něco?“

         Asi tři tisíce…

         Lenka už zuřila: „Ty jsi fakt úplně pitomá! Všechny prachy jsi vrazila do takovýho gaunera! Jdeš k nám, ta jedna postel se u nás vždycky najde.“

         Leni, já už nadosmrti budu nenávidět Vánoce…