Zpovědní tajemství

„Na zdraví pánové. To je domácí. Terkelice od švagra z Moravy,“ děl pan soudce a zvedl významně sklenku s čirou tekutinou. „A rychle, než přijde paní soudcová. Doktor mi pití zakázal,“ dodal s šibalským mrknutím. Farář, lékárník a učitel se chápavě usmáli a sklopili obsah sklínek do svých útrob.

„Tak copak je nového u soudu plzeňského?“ zajímal se učitel, když usedli ke stolu a farář začal míchat karty na pravidelnou partičku whistu. Tuhle hru hrál na českém venkově málokdo a tihle čtyři se nad ní scházeli každou druhou neděli. Debatovali o politice a o úpadku mravů a cítili se jako příslušníci společenské smetánky.

„Pánové, tuze nechutný případ jsme tenhle týden soudili, to bych vám ani nepřál,“ mávnul rukou soudce, jako že se o tom nechce bavit. Moc dobře ovšem věděl, jaký plamen zvědavosti touhle větou ve svých spoluhráčích zapálil.

„Nechutný případ?“ zajímal se farář.

„Dozajista nic pro vás, velebnosti,“ zasmál se lékárník.

„Nono! To byste se divil, jaké nechutnosti slyší farář při zpovědi,“ ohradil se muž víry.

„Nu ba. Myslím si, že o tomhle jste vy osobně musel vědět moc dobře,“ soudce se odmlčel, rovnaje si v ruce karty. „Martin Beneda, pane faráři, neříká vám to nic?“

Farář naprázdno polkl, srovnal si kolárek a položil na stůl srdcového krále. „Zpovědní tajemství, pánové. To je jen mezi mnou, hříšníkem a pánem bohem.“

„A to je právě chyba,“ vybafl soudce. „Pokud se dozvíte o činu kriminálním, měl byste se přijít vyzpovídat na policii.“

Lékárník se podrbal na zátylku a hodil na stůl další kartu. „Pánové, nechtěli byste nám říci, o co tu jde? Já a tuhle pan učitel jsme nějak mimo vaši debatu.“

Soudce hodil na stůl kartu a učitel s uspokojením sebral všechny karty zdvihu. „Madlu Benedovou jste učil, nebo ne?“ obrátil se na něj soudce.

Učitel si projel rukou vlasy. „Takové živočišné děvče, řekl bych. Už jako malá měla v těle čerta.“

„Skrze toho čerta teď dostala dva měsíce,“ řekl soudce důrazně.

„Chudák,“ vydechl učitel.

„Ale kdepak chudák. Odporné špinavé domácí prádlo to bylo, tenhle proces,“ děl soudce a zkoumavě hleděl na karty na stole. Lékárník se tázavě díval z učitele na faráře a z faráře na soudce.

„Tuhle pan soudce poslal za mříže kováře Benedu a jeho dceru, kolik té holce je? Čtrnáct? Za-„ faráři se zadrhl hlas.

„Jen to řekněte, velebnosti,“ pobídl ho soudce. „Za zločin soulože mezi příbuznými a za pohlavní zneužití.“

Farář se pokřižoval a vynesl nižší kartu, než chtěl.

„Fuj,“ ulevil si lékárník. „Vlastní otec!“

„Vlastní otec,“ pokýval hlavou soudce. „Kovář Beneda je takové lačné zvíře, celý den u výhně, večer pivo v hospodě a potom ukojit tyhlety pudy. Jenže Benedová mu přestávala stačit. Zato dorůstala dcera. Jak podotkl tuhle pan učitel, byla taky taková živočišná, pěkně stavěná, a tak si kovář řekl, není stará, bude mladá.“

Farář se zase pokřižoval, zvedl se od stolu a nalil si další stopičku terkelice.

„Bylo to proti její vůli?“ zeptal se učitel, jako by se chtěl ujistit, že to nebohé děvče bylo jen obětí otcových nechutných pudů a že je v tom nevinně.

„Zprvu ano, ale pak se to té malé začalo líbit. Když přes léto spala na půdě na seně, chodil si tam s ní tatík zadovádět každý večer. Matka spala dole v sednici s mladšími dětmi a všechno to slyšela,“ vyprávěl soudce a sklepl do balíčku karty ze zdvihu, který vyhrál.

Farář si postavil láhev terkelice na stůl a nalil si třetí stopičku.

„Matka šla ke zpovědi, že je to tak?“ vybafl soudce.

Svatý muž zamrkal a na čele mu vyskočily krůpěje potu. „Zpovědní tajemství, pánové, zpovědní tajemství,“ řekl přiškrceným hlasem a mávl rukou.

„Svět je zkažený. Člověk se snaží té mládeži vštípit alespoň základní hodnoty mravnosti a počestnosti, ale nic platno,“ vzdychl učitel a rozepnul si vrchní knoflíček u košile.

„A kdo toho kováře udal? Dcera nebo matka?“ zajímal se lékárník a odhodil zelenou devítku.

„Ani jedna, ani druhá. Holce se to líbilo a matka místo za četníky chodila za farářem. Co jste jí předepsal, velebnosti? Deset otčenášů a dvacet zdrávasů? Tím jste to moc nespravil, to vám povím.“

Farář se napil rovnou z lahve.

„Ten nemravný kovář se už choval jako obecní býk na pastvině. Vrhal se na dceru kdykoli a kdekoli. Jenže zapomněl na zvědavou sousedku, na drbnu Schebanekovou. To byl u soudu korunní svědek. Pánové, jak ta baba se vyžívala v líčení podrobností, to se vám zrovna i chlapovi ježily chlupy na hrudi. Jako by to snad té Madle záviděla,“ soudce se otřásl odporem.

„Na drby by taky měl být paragraf,“ podotkl učitel.

„Někdy jsou drby užitečnější než zpovědní tajemství,“ soudce se významně zahleděl na faráře.

„Pánové, pánové,“ ohradil se kněz.

„Jaképak pánové, pánové!“ vybafl soudce. „Benedová přišla ke zpovědi už někdy o žních. O půl roku dřív se ten šuft mohl dostat do rukou spravedlnosti. Ale to ne. To vy radši desetkrát modlitbu k Maří Magdaléně,“ neodpustil si jedovatost a jal se počítat karty, které s učitelem vyhráli v celé hře. „Pět,“ zahlásil pak.

„Nebyl jsem soustředěn,“ zašermoval rukama farář a jazyk se mu po terkelici už notně pletl.

„A co vypověděla ta svědkyně, ta obecní drbna?“ zajímal se lékárník.

„Že Benedu s holkou viděla. Šmírovala je dírou po suku ve stodole. Holka šla pro dřevo na topení, předklonila se a-„

„Pane soudce, vy se ale opravdu babráte v ohavnostech,“ ulevil si učitel.

„Z vášně k neřesti to, věru, nedělám. Když selže výchova světská i náboženská, má práci soudce,“ řekl a začal rozdávat karty na druhé kolo hry.