Výstavy mi poskládaly tátu

Od smrti krále českého animovaného filmu Jiřího Trnky uplynulo právě 45 let. Jeho poetika však žije nejen v dalších a dalších generacích diváků, čtenářů či studentů a následovníků. V následujících týdnech ožije i na dvou výstavách, které se uskuteční v Plzni, Evropském hlavním městě kultury 2015. Jednu připravil Trnkův syn a druhou vnuk.

            V polovině ledna začíná výstava nazvaná Ateliér Jiřího Trnky, jejímž autorem je jeho syn Jan.

 „Její koncepci jsem postavil na vzpomínce na otcův ateliér. Chodil jsem do toho, který měl v Konviktské ulici, ale znám i jiné: v Turbově vile a v Roztokách po Zdence Braunerové. Všechny byly výjimečné, ačkoli byly vlastně všechny stejné. Vždycky se stěhoval se všemi svými věcmi. Pamatuji si třeba starou renesanční skříň, která s ním cestovala,“ vybavuje si.

Ateliér plný vzpomínek

Všechny své vzpomínky se Jan Trnka pokusil přetavit do scénáře výstavy v členitém prostoru dvou starých měšťanských domů v srdci Plzně. Falešnými okny dokonce nabízí výhled do fantaskní virtuální zahrady Trnkova světa, v níž se setká s jeho inspiračními zdroji, přáteli a nejznámějšími díly v novém, netradičním kontextu. Zmiňovanou renesanční skříň tu však budou návštěvníci hledat marně.

Ovšem v souvislosti s Jiřím Trnkou má slovo ateliér ne jeden, ale dva významy. Nejde jen o prostor, kde výtvarník tvoří, ale i o prostor, kde vznikají filmy. I tenhle ateliér Jan Trnka do výstavy v Galerii města Plzně přenesl. „Filmové ateliéry pro mne jako kluka měly ohromné kouzlo, tajemno. Jejich prostředí jsem miloval,“ vyznává se.

Když Jiří Trnka zemřel, bylo jeho synovi Janovi teprve třináct let. Byl to kluk, který vyrůstal v tátově ateliéru s pastelkami v ruce. Mohl si tu hrát, s čím chtěl. „Jen na řezbářská dláta jsem nesměl sahat. O to víc mě lákala. Takže jsem se nakonec vyučil řezbářem,“ směje se muž, jehož tvář trnkovské geny nezapře. Dny strávené s velikánem světového animovaného filmu, jenž pro něj byl ze všeho nejvíc úžasným tátou, v něm uvízly natolik, že tvoří jakousi druhou genetickou výbavu.

„Být s ním v ateliéru byl zážitek. Vybavuji si jedinečnou, neopakovatelnou atmosféru. Hodiny a hodiny ticha, kdy nanejvýš hrálo rádio. Chvíli jsem si kreslil, chvíli sledoval otce při práci. A tuhle krásnou atmosféru jsem se pokusil dostat na tu výstavu,“ pokyvuje Jan Trnka hlavou.

Jeho syn Matyáš takhle svého dědečka už nepoznal. „Ale že bych tátovi záviděl, že byl v ateliéru Jiřího Trnky, to ne. Protože si ho umím představit a znám věci, které z něj vycházely. To jiné ateliéry by mě zajímaly víc. Například ateliér Jana Švankmajera,“ přiznává Trnka v této rodové linii nejmladší.

Matyáš Trnka se podílí na druhé výstavě, kterou letošní rok v Plzni nabídne. Jmenuje se Zahrada 2 a začne dva dny po 103. výročí Trnkova narození, 26. února, v Západočeském muzeu.

Do dětství a do zahrady

„Ateliér je tátův projekt, Zahrada je naše společná,“ vysvětluje. Hned ale dodá, že nechce, aby se Zahrada označovala slovem výstava. „Říkáme tomu interaktivní digitální dětské hřiště. Nebo kybernetoskop. Jen nevíme, co to kybernetoskop je,“ zamotává škatulkování, čímž vlastně říká, že je třeba přijít, aby člověk získal odpověď.

V dlouhém výstavním sále muzea vytvoří scénickou iluzi magické zahrady. Její nejvýznamnější část budou představovat audiovizuální projekce v překvapivém formátu: tu na stěnu, tu na strop, tu na zem. Objeví se tu animace Trnkových ilustrací s reálnými předměty. Výsledkem je Trnkova zahrada viděná a převyprávěná jeho synem a vnukem. „Hlavním výtvarníkem ale zůstává Jiří Trnka,“ zdůrazňuje Matyáš.

Kybernetoskop Zahrada ale není jen 3D animací slavné knihy. „Samozřejmě bude tam velryba, sloni, kocour nebo tenhle trpaslík,“ představuje Matyáš poněkud přerostlého trpaslíka, který v tuhle chvíli ještě obývá ateliér jeho otce v domě na Kampě. Oba Trnkové stojí vedle něj a najednou jako by se ve srovnání s ním zmenšili. „Jediné, co na téhle výstavě nebude, jsou hlavní hrdinové knížky, kluci. Ti kluci, to jsou vlastně návštěvníci,“ objasňuje Jan Trnka a naklání se k trpaslíkovi. V tu chvíli začínají být zřetelné podobné rysy v jejich tvářích. I trpaslík je z rodu Trnků.

Kreslit jako pánbůh

            Být potomkem Jiřího Trnky ovšem není vždycky jednoduché. Předně proto, že okolí automaticky očekává, že člověk brilantně kreslí. „Jeden můj profesor, velmi vážený výtvarník, mi hned první hodinu řekl: Ty jsi vnuk Jiřího Trnky? Ty musíš kreslit jako pánbůh!,“ říká Matyáš, který se k výtvarnému kumštu dostal až v pětadvaceti letech a byla za tím žena. „Do té doby jsem byl velmi dobrý ajťák. Ale osud se mnou měl jiné plány, takže teď studuji na FAMU,“ směje se. Pak ale zvážní a začne přemítat nad vztahem některých lidí k umělcům. „Cítím někdy zvláštní postoj, že kdo je umělec, ten nic nedělá a jen pije. A kdo k tomu pochází ze známé rodiny, ten se na školu dostal protekcí. Takže i o mně si myslí, že táta zavolal – a jsem tam,“ říká Matyáš Trnka. Jeho otec to však rezolutně popírá: „Ani jsem nevěděl, že se na FAMU hlásí.“

            Jemu samotnému se téhle souvislosti vybaví příhoda z dětství, v níž dokonce ani Jiřímu Trnkovi nestačilo kreslit jako Trnka. „Ve čtvrté třídě jsme měli za domácí úkol nakreslit jakýsi agitační plakát na téma, že si máme mýt ruce. Nakreslil jsem ho, ale paní učitelce se nelíbil a dala mi trojku. Nakreslil jsem druhý – a zase jsem dostal trojku. Postěžoval jsem si otci a on ho nakreslil místo mne. A dostal dvě mínus. To mě potěšilo,“ vypráví a v očích mu hrají plamínky.

Je to v genech

            Za chvíli ovšem oba přiznávají, že v Trnkovic rodině není možné nekreslit a když už člověk kreslí, kreslí zkrátka po trnkovsku. „Je to něco genetického. I když se člověk snaží najít svůj vlastní výraz, ta ruka se sama tak nějak trnkovsky kroutí. Mám to já, moje sestra a Matyáš taky,“ říká Jan Trnka a v jeho slovech je cítit osudovost. V rukou drží hrnek s kávou a přemítá nad tím, co dál z genů svého otce má v sobě. Ve tváři ho nezapře.

            „Jaké jsem po něm zdědil vlastnosti? Byl to tvrdohlavý pedant a perfekcionista. Na to si stěžovali i jeho spolupracovníci. Byl velmi pracovitý a precizní a totéž vyžadoval i po ostatních. Každý musel pracovat minimálně na sto dvacet procent. A tuhle vlastnost vidím sám na sobě,“ přiznává se Trnkův syn. Z druhé strany stolu se chápavě usmívá zase jeho syn. „I já jsem takový,“ přiznává Matyáš. „Když je třeba na té Zahradě něco dodělat, týrám své spolupracovníky a nepustím je domů, dokud to není hotové,“ říká. Jiří Trnka prý své spolupracovníky nechtěl pustit ani na štědrovečerní večeři. Bylo třeba něco dotočit a práce musela být hotová, kapr počká. Podobně přísný byl i na své syny.

            Život syna Jana však stačil Jiří Trnka ovlivňovat jen na práh puberty. Větší část otcovy osobnosti mu tak zůstala dlouho skryta. Objevuje ji až v posledních dvou letech, při práci na výstavách Ateliér a Zahrada. Prostudoval množství často neznámých autentických materiálů, dopisů úředních i soukromých, zvukových a obrazových záznamů z rozhlasových, televizních i filmových archivů, desítky let staré novinové články a rozhovory. Z nich se mu před očima vynořuje osobnost, jakou dosud neznal. „Zásadový, poctivý a slušný chlap. Tak jsem si ho poskládal,“ shrnuje Jan Trnka.