V kavárně s...Karolem Sidonem a Václavem Malým

  

O   PESACHU,   VELIKONOCÍCH,   NENÁVISTI   A   ODPOUŠTĚNÍ

 

            Před dvaceti lety bych je byla našla společně přikládat v jedné kotelně. Dnes jeden sídlí v Arcibiskupském paláci a druhý na rabinátu. VÁCLAV MALÝ je pomocným pražským biskupem a KAROL SIDON českým zemským rabínem. Reprezentují dvě náboženství, která se po dva tisíce let nemají právě v lásce. Klíč k této nevraživosti lze hledat v období „svátků jara“. Křesťané jim říkají Velikonoce, Židé Pesach. Pro obě víry jsou to svátky velmi významné, ne-li nejvýznamnější. Křesťané je letos oslaví 12. dubna. Židé o šest dní dříve.

 

Karol Sidon:

Židovský Pesach patří ke třem poutním svátkům. Bývalo povinností Židů jít alespoň v jeden z nich do chrámu v Jeruzalémě, dokud ještě existoval. Chrám byl zbořen a my všichni žijeme v diaspoře. O Pesachu si připomínáme naše předky, kteří také žili ve vyhnanství - v Egyptě. A před více než dvěma tisíci lety se jim po těžkých ranách dostalo konečně vykoupení a za dramatických okolností mohli odejít domů, do Izraele. Stejně jako oni nemáme ani my po sedm dní Pesachu ve své blízkosti nic kvašeného, naše modlitby jsou delší, čteme z knihy Hagada Pesach a v předvečer 15. dne měsíce Nisánu máme rituální večeři. Na sederové míse leží kost symbolizující beránka, pečené vejce, hořké byliny, jež připomínají egyptské otroctví, chaosed, což je kaše z jablek, skořice a dalších dobrot, která symbolizuje hlínu, z níž naši předkové stavěli v Egyptě domy.

Václav Malý:

Křesťanské Velikonoce na Pesach navazují. Ikdyž pro nás jsou významné z docela jiného důvodu: jde o poslední dny Ježíšova pozemského života. Jeho smrt na kříži se stala branou do nového života, skrze pozemskou smrt přešel ke svému otci. Takže vlastně určitá podoba s vykoupením židovské svobody tu je: Židé se o Velikonocích vymanili z egyptského otroctví a Ježíš jako beránek boží nám svou cestou ukázal, že se člověk skrze něj může vymanit z nesvobody hříchu.

Beránek je asi nejtypičtějším symbolem jarních svátků. Piškotový moučník v podobě beránka nechybí snad na žádném stole. Židé večer před odchodem z Egypta měli natřít veřeje svých domů právě beránčí krví a jedli pečeného beránka. Křesťané hovoří o Ježíšovi jako o beránkovi božím. Kterému náboženství tedy tento symbol patří víc?

Václav Malý:

Pro křesťany je víc než beránek symbolem Velikonoc kříž, na němž našel svou smrt Ježíš. Co se týče beránka - myslím si, že spousta lidí dnes ani neví, proč si ho vlastně o Velikonocích peče.

Beránek jako takový je ale i symbolem zrození, tedy jara. A navíc tehdy vstupuje Slunce do znamení Berana. Nejde tedy o symbol mnohem starší, pohanský?

Václav Malý:

Určitě. V souvislosti s Velikonocemi vždy hovoříme o beránkovi, tedy o mláděti, nikoli o dospělém jedinci. To je určitě symbolika jara, nového života. A z našeho pohledu Ježíš právě tehdy začal svůj nový život po boku svého otce.

Karol Sidon:

Symbolem Pesachu není jen beránek. Při rituální večeři máme na sederové míse kost, jež nahrazuje beránka. Dnes už totiž namísto skopového nebo kozlečího jíme hovězí maso nebo kuře. Ale máme tu třeba i pečené vejce. Pro nás to není kraslice. Pro nás je to symbol zničeného chrámu. A také, samozřejmě, symbol zrození života, v tom se s křesťany shodneme. Navazujeme totiž na zvyky mnohem starší.

Václav Malý:

Většina věcí, jež souvisejí s dnešními Velikonocemi, jako jsou vajíčka nebo pomlázky, pochází z pohanských dob. Základní výpověď ovšem zůstává stejná: rodí se nový život a přejeme si, aby vzkvétal.

První jarní svátky jsou ale také momentem, kdy je nevraživost mezi vašimi dvěma náboženstvími nejvýraznější. Mnoho lidí, mají-li popsat Kristův konec, řekne, že ho zradili Židé. Přitom i jen letmým přečtením Bible se dozvíme, že ho za třicet stříbrných udal Jidáš Iškariotský. Jak to tedy bylo? Stojí za vším Židé jako národ, nebo se Ježíš stal obětí placeného udavače?

Karol Sidon:

V té legendě je určitá symbolika celého systému. Juda, nebo chcete-li Jidáš, tu zastupuje celý židovský národ. Takhle to alespoň čtu já. V židovské lidové tradici - nikoli v tradici rabínské! - je Jidáš pozitivní postavou, zatímco Ježíš je pro nás kacíř.

Václav Malý:

Na výklad této události musíme být velmi opatrní! V historii se to právě často vztahovalo na celý židovský národ a to bylo špatně. Vždyť Ježíš sám byl Žid a mnoho Židů v něj uvěřilo. Za Ježíšovu smrt mohou konkrétní lidé. Nikdy v ničem se nemá zobecňovat, vždycky se musí říct, kdo konkrétně je vinen. Já se Jidáše snažím pochopit: vždyť Ježíš nenaplnil představy velmi prostých apoštolů! Sliboval Boží království, dělal zázraky, uzdravoval, ale nedokázal ukončit římskou okupaci. Myslím, že Jidáš jednal ze zklamání. Nakonec všechno vzdal: peníze vrátil a oběsil se.

Když Ježíš stanul před soudem nebo pak nesl svůj kříž na Golgotu, shromážděný dav ho tupil, nadávali mu, plivali po něm. Není v téhle scéně předobraz všech lidí, kteří jakkoli předběhnou svoji dobu?

Václav Malý:

Určitě. Je to okamžik, kdy se projeví, zda jde člověk za svou vizí věrně, jestli je jeho přesvědčení pevné. Prostě nelze hrát jen na přízeň davu, která je mnohdy vrtkavá. A člověk, jenž bourá zaběhnuté představy, to nikdy nemá lehké.

Pohled Židů a křesťanů na Ježíše Krista nelze sblížit. Je ale mezi těmito dvěma náboženstvími po dvou tisících let utrpení možné smíření?

Karol Sidon:

Jak vidíte, my dva spolu problém nemáme! Já mám řadu přátel mezi křesťany a nemám problém ani s nimi. Ale co se týče našich náboženství: my křesťany tolerujeme, jejich vazba na židovství je zřejmá. Opačně ovšem žádná vazba neexistuje. Což na druhou stranu neznamená, že bychom měli proti křesťanům něco mít! Po celou dobu dokazujeme, že žijeme, jak umíme. Jsme menšina a snažíme se si většinu nerozzlobit. Ale právě v období kolem Pesachu docházelo v dějinách k těm největším pogromům. Například v Praze v roce 1489 při jednom takovém zemřelo na tři tisíce lidí! Zcela zbytečně. Záminkou byla klukovina. Pesach se tehdy časově kryl s Velikonocemi a nějací kluci z gheta začali házet bláto nebo kamení po jednom knězi. A ten vyvedl do ulic protižidovsky naladěný dav.

Všechny ty báchorky o tom, že zabíjíme křesťanské děti a dáváme si jejich krev do macesů, se ukázaly dávno jako vymyšlené. Takže teď je na té druhé straně, aby se začala držet zpátky. Současné postoje papeže naznačují, že tomu tak skutečně je.

Václav Malý:

Papež Jan Pavel II. se snaží: v roce 1986 navštívil v Římě synagogu, v roce 2000 se modlil u Zdi nářků. Velmi správně říká, že Židé jsou naši starší bratři ve víře. Křesťanství nemá bez židovství smysl, vycházíme ze stejných kořenů. Za dva tisíce let tu byla dlouhá období nevraživosti a to je naše ostuda a musíme se kát! Ze strany Židů je zapotřebí jisté velkorysosti: musíme usilovat o vzájemnou úctu, ne jen o toleranci.

Je vůbec dnes zdrojem napětí mezi židovstvím a křesťanstvím jen onen neslučitelný pohled na Ježíše Krista, nebo už hrají větší roli zla napáchaná za dvě tisíciletí?

Václav Malý:

Ty největší hrůzy, holocaust, to nebylo jen dílo křesťanů. Přesto šlo o selhání křesťanské civilizace. Protože nebyla s to zabránit Hitlerově totalitě, aby se jich dopouštěla. Pro to není omluva. Ovšem dějiny jdou dál a my máme kráčet spolu, aniž se budeme snažit toho druhého přizpůsobovat sobě.

Karol Sidon:

O antisemitských náladách existují doklady starší než je křesťanství, už z doby 300 let před Kristem. Židé mají jiný hodnotový systém než jiné většinové společnosti. Když celý starověký svět obětoval několika bohům, Židé obětovali jen jednomu. Je jasné, že vypadali divně, ne-li jako ateisté! A pak přišlo křesťanství, islám, komunisté, nacisté a tento základní princip jednoho boha, jednoho vůdce si přisvojili. Židé jsou v roli jakéhosi nechtěného svědka, okradeného, který tu stále je.

Než se Židům podařilo utéct z egyptského otroctví, prošli si mnoha těžkými ranami. Bůh zatvrzoval faraonovo srdce a ten byl vůči Židům stále nepřátelštější. Není i v tom nějaká symbolika, předobraz pogromů a holocaustu?

Karol Sidon:

To je obecný model chování králů a vládců. Ti vždy Židy po určitou dobu potřebovali, aby jim pozvedli hospodářství. Když se pak v té dané oblasti zrodil jejich vlastní střední stav, byli Židé na obtíž a hledaly se cesty, jak se jich zbavovat.

Kdy podle vás antisemitské nálady skončí?

Karol Sidon:

Až přijde mesiáš. Dřív asi těžko.

 

Markéta Čekanová

(Xantypa 2004/3)