Rozhovor se Stanislavem Juríkem a VHRSTI (16.11.2011)

 

Obdivuji bratra, když kreslí Večerníček. Já bych se z toho zbláznil po dvou dnech

Jeden se živí kreslením, druhý mluvením. Jeden se jmenuje Stanislav Jurík a druhý je znám jako Vhrsti. Bratři Juríkové.

 

Když v létě uspořádala Knihovna města Plzně výstavu ke svým 135. narozeninám, objevily se tu mimo jiné ilustrace a komiksy mladého plzeňského výtvarníka, který publikuje pod pseudonymem Vhrsti. A byla tu i ceněná bibliofilská tvorba Stanislava Juríka, kdysi známého i ze stránek Dikobrazu. Tehdy poprvé tajemný Vhrsti přiznal, že Stanislav Jurík byl jeho otec. A tím pádem je jasné, že známý rozhlasový moderátor a klavírista skupiny Kam běžíte?!? Stanislav Jurík není nikdo jiný, než jeho bratr.

 

Proč jste se rozhodl konečně odtajnit svoji identitu? Už se nebojíte spojování s tatínkem?

V: Zpočátku jsem se opravdu chtěl vyvarovat nějakých úvah toho typu „on je syn toho a toho, proto…“. Chtěl jsem si najít svůj vlastní rukopis a prosadit se sám za sebe. Jinak se naše tvorba moc srovnávat nedá. Já mám dnes úplně jiné možnosti, než měl on před třiceti lety. Táta se musel za komunistů těžce probíjet, zatímco já mám dnes možnosti mnohem svobodnější.

 

Jak to vůbec vypadalo v časech vašeho dětství – kreslil tatínek doma? Dostali jste se k jeho práci bezprostředně, nebo byl ukryt někde v ateliéru?

S: Kreslil doma.

V: Měl svoji místnost, kde pracoval a já jsem mu koukal přes rameno.

S: Od roku 1983 byl v invalidním důchodu, tak když jsme přišli ze školy, táta buď odpočíval, nebo kreslil.

 

Snažil se vás už jako malé děti vést ke kreslení? Podstrkoval vám papíry a pastelky?

V: Podstrkoval.

S: Mně moc ne.

V: Ale jo, já si pamatuju, že jsme kreslívali i spolu. Tebe to tedy prudce nebavilo.

S: Mně to hlavně nešlo. Já jsem to dobře viděl, ale neuměl jsem to nakreslit.

V: Vzpomínám si, kdy mne začalo kreslení bavit. Když jsme cokoli dělali společně, měl jsem hendikep tři, čtyři roky. Takže jsem samozřejmě zpočátku i kreslil hůř než Standa. Ale časem jsem ho dohonil a pak i předhonil – a to mě to začalo bavit. Kreslil jsem pak za něj i domácí úkoly z výtvarky.

 

A kdy se, Stando, u vás začalo projevovat, že vaším směrem spíš bude mluvení a muzika?

S: V první třídě jsem začal hrát na piáno, ale paní učitelka se se mnou zlobila, říkala, že hraju jako švec. Často jsem si přizpůsoboval skladby k obrazu svému, aby se to líbilo mně. A jí se to nezamlouvalo. Později jsem se doma ani moc nevěnoval cvičení zadaných skladeb, ale radši jsem cvičil písničky, které jsem naposlouchal v rádiu. Kromě toho mi táta vždycky říkal, že jsem kašpar. Zkrátka pastelku jsem v ruce nikdy dlouho neudržel.

 

Jak tedy vypadalo vaše dětství? Standa hraje na piáno a Vojta vedle tiše kreslí…?

V: Když Standa hrál na piáno, já jsem utíral nádobí. Po večeři měl stanovený čas na cvičení, a tím pádem byl osvobozen od nádobí.

S: Asi tak třikrát!

V: Asi tak celý život. A já jsem těžce nesl, že on si může brnkat, zatímco já musím dřít.

 

Vy jste, Vojto, nikdy na žádný nástroj nehrál?

V: Asi jako každý kluk na kytaru. Odkoukal jsem od Standy pár akordů. I nějaké mačkání kláves na piáně jsem zvládl.

 

Hrajete asi tak dobře, jako Standa kreslí.

S: Líp. Já umím nakreslit jen koně. Ale zato krásného.

V: Já jsem od tebe viděl pěkného pejska. Koně jsi mi nikdy nepředvedl.

S: Kůň je podobný psovi, jenom má delší nohy.

 

Vojta zdědil výtvarný talent po tatínkovi. Kde se ve vás, Stando, vzaly geny muzikantské a moderátorské?

S: Asi po dědečkovi z maminčiny strany. Z vyprávění víme, že to byl veliký bavič. Hrál na harmoniku, vyprávěl neslušné vtipy.

 

Standu znají posluchači v našem kraji z rozhlasového vysílání, odkud k nim promlouvá skoro každý den. Na čem teď pracuje kreslíř Vhrsti?

V: Teď pracuji na Večerníčku, to mi zabírá nejvíc času. Zároveň dodělávám učebnici češtiny pro první třídu. Plus ještě různé drobnosti.

S: Díky Vojtově práci jsem poprvé nahlédl do toho, jak vzniká Večerníček. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel a hodně mě to překvapilo. Je to hrozně moc obrázků a čar, překreslování stejného motivu několikrát dokola…já bych ze z toho zbláznil po dvou dnech.

 

Oba jste úspěšní a svým způsobem i známí nebo slavní. Jak to s vámi prožívá maminka? Má v knihovně sekci vyčleněnou na Vojtovy knížky a je skalní posluchačkou rozhlasu?

V: Poslouchá Standu v rádiu, má všechny moje knížky, schraňuje články, které o nás vyjdou v novinách…

S: Nosí mi podpisové kartičky, abych se podepsal jejím kamarádkám, sousedkám a známým. I na srazy ze školy jezdí vybavena mými fotografiemi s podpisem.

 

Přitom to ale na začátku vypadalo, že maminka bude mít doma dva učitele. Proč jste se rozhodli studovat zrovna pedagogickou fakultu? Chtěli jste učit?

S: Já jsem hlavně nechtěl jít na vojnu.

V: A já bych snad jinou školu ani nevystudoval.

S: Já jsem měl za sebou už střední pedagogickou školu ve Stříbře, kde jsme byli ve třídě čtyři kluci. Pedagogická fakulta navazovala jaksi logicky. Vybral jsem si aprobaci první stupeň plus hudební výchova.

V: Já naopak mám speciální aprobaci jenom na výtvarnou výchovu. To byl obor, kde nás studovalo jenom deset, a bylo to učitelství výtvarných předmětů pro střední školy.

 

Učili jste někdy?

S: Jenom v rámci praxe. Protože už během školy jsem vysílal v rádiu a měl jsem jasno, že tohle je moje cesta. Ačkoli mě tehdejší šéf školského úřadu přesvědčoval, abych nastoupil na nějakou školu, že jako chlap budu ceněn a po dvou letech se stanu zástupcem ředitele.

V: Já jsem taky nikdy neučil. Mne stresovala už jen pouhá představa! Ani na chvilku mě nenapadlo, že bych se mohl stát pedagogem. V rámci praxe jsem se samozřejmě před děti postavit musel, a to od malých dětí na prvním stupni až po středoškoláky na umělecké škole na Zámečku.

 

Jak jste to zvládl, stát ve věku vysokoškolském před téměř stejně starými lidmi, kteří se navíc považují za budoucí Michelangely?

V: O věk ani tak nešlo. Mně se tehdy především zdálo, že všichni kreslí mnohem líp než já. Ale jak řekl Zdeněk Svěrák jednou v rozhlasovém rozhovoru se Standou, učitelství je vlastně herectví. Pedagog musí na žáky umět zahrát, že tomu rozumí víc než oni, a záleží jen na tom, jak bude přesvědčivý. Občas ale dělám oponenta závěrečných prací studentů plzeňského Ústavu umění a designu a taky jezdím po republice a vyprávím a kreslím dětem pohádky. Tak si myslím, že bych to učení už dneska zvládnul.