Rozhovor s Davidem Uličníkem

 

Každé ráno děkuji, že jsem byl schopen poznat, že žít se dá úplně jednoduše

 

David Uličník už nezpívá bigbít a nesbírá sportovní auta.

 

Markéta Čekanová

Plzeň

 

V muzikálu Evita, který má v sobotu premiéru v Komorním divadle v Plzni, zpívá David Uličník postavu prezidenta Peróna. Vedle toho ještě čile koncertuje se 4TETem Jiřího Korna a má i další aktivity a zájmy.

 

Se zpíváním jste začínal jako zpěvák rockových a alternativních kapel. Kdy jste přehodil výhybku směrem k vážnějším žánrům, jako je jazz, muzikál a opera? Dá se vysledovat nějaký konkrétní zlom?

            Těžko říct. Ale už jako malý kluk jsem byl doslova hypnotizován hlasem Luciana Pavarottiho. Fascinovalo mě jeho kouzlo, jeho neuvěřitelná síla. Pak přišla puberta a já to nějak zapomněl. Hrál jsem bigbít, alternativu, potom nějaké pokusy o jazz. To trvalo asi deset let. Pak přišel první muzikál, Vlasy. Teprve tam se to začalo nějak lámat.

 

Vlasy jsou ale ještě pořád bigbít…

            …dalo by se říct. Ale přeci jen už jsem se potkával s jinými lidmi a jinými názory, než jen s bigbíťáky. Takže přestože to byl bigbít, právě tam začala cesta k jiným žánrům.

 

Jaké jsou vaše hudební kořeny? Jste vystudovaný muzikant?

            Vůbec ne. Dělal jsem elektroniku, odkud jsem sběhl k muzice. Navštěvoval jsem různé pedagogy, až jsem se dostal na Ježkovu konzervatoř k Eduardu Klezlovi.

 

Opravdu je tak drsný, jako byl v televizní Super Star?

            Je.

 

Takže studium u něj byla velká škola.

            To v každém případě. Chodil jsem k němu čtyři roky a pro můj profesní život to rozhodně mělo význam.

 

Pocházíte z muzikantské nebo herecké rodiny?

            Nějaký talent jsem asi zdědil po babičce.

 

Vy jste z Moravy, tam mají lidé ke zpívání blízko…

            Všichni určitě ne. Hodně rozezpívané je Slovácko. Tam často a rád jezdím. Do Uherského Hradiště. Ale já jsem z Hané, a Haná je zvláštní.

 

O Hanácích se říká, že jsou lakomí.

            Diplomaticky bych řekl, že lidé na Slovácku jsou vřelejší a srdečnější.

 

Takže u vás doma se žádný folklór nepěstoval?

            Absolutně ne.

 

To byl asi pro rodiče šok, když jste se vrhnul na zpěv.

            Nikdy jsem nebyl poslušný chlapeček, vždycky jsem s rodiči míval nějaké spory a neshody. Moje názory se s těmi jejich často neslučovaly. Takže když jsem v patnácti přišel s kytarou, brali to nejdřív jako vtip a když už to trvalo několik let, přestali proti tomu bojovat.

 

Jaký byl potom přechod kluka z Moravy do Prahy, do světa showbusinessu?

            Nebyl jsem ten typ dítěte, které si z oblíbených muzikantů nebo herců dělá modly. S výjimkou Pavarottiho. Takže mi ani setkání s nimi v reálu nedělalo problémy. Záhy jsem zjistil, že všichni jsou to normální lidé. Někdo mě obohatil víc, někdo míň. Hodně mě ovlivnil Eduard Klezla a především moje současná učitelka zpěvu, profesorka Marta Boháčová. K ní chodím už šestým rokem a pořád mi má co dát. Je to klasická operní zpěvačka s bohatými zkušenostmi ze zahraničí a s velikým rozhledem. Je to člověk, který zpívání zkrátka může učit.

 

Co se člověk ve vašem věku a s vašimi zkušenostmi ještě může na zpěvu učit?

            Asi tolik, co se pořád ještě může učit Martina Sáblíková na rychlobruslení. Pedagog zpěvu není učitel, to je kouč se vším všudy. Záměrně neříkám české slovo trenér, ale kouč. Protože on svého svěřence neustále vede. Zpěv se nedá vyučovat hromadně, zpěv vyžaduje individuální přístup. Posláním kouče je dohlížet na to, aby si zpěvák nevytvářel zlozvyky, aby si hlas neničil. To je neustálý proces, který nikdy není u konce.

 

Vy máte ohromný záběr, co se týče žánrů: zpíváte jazz, muzikály, operu, náročné kusy se 4TETem. Každý z nich ale vyžaduje jiný přístup, jinou techniku zpěvu…

            To je obrovský omyl, který se v Čechách stále drží. V zahraničí už dávno přišli na to, že základ, pěvecký základ, je pro všechno stejný. Musí být. A teprve když máte pevné základy, můžete si dovolit postavit tady křídlo ve stylu Dalího a tady křídlo ve stylu Pepíka Housky. I jazz se dá zpívat se základy klasického zpěvu. Základy klasického zpěvu by totiž měly být bez manýry, což v Čechách často neplatí. Moje profesorka učí italskou techniku, to znamená čistě, bez manýry. A na tomhle základu se dá dál pracovat s různými výrazy.

 

Díky tomu jste si tedy mohl troufnout na svůj sólový projekt Tenor bez fraku, kde zpíváte repertoár od barokních skladeb přes operu a muzikál až po současné písně?

            Tenor bez fraku vznikl na základě několikaleté spolupráce s Martou Boháčovou, kdy jsem si to teprve mohl dovolit. Před tím bych si tím byl stoprocentně zničil hlasivky.

 

Chodíte si od jednoho žánru odpočinout ke druhému?

            Ano. Jen jsem už zcela vypustil bigbít, protože ten už má k mému dnešnímu zpívání přeci jen příliš daleko.

 

Co si zpíváte v autě?

            Teď zrovna Evitu. Ale většinou klasiku. Od italských písní až k operním áriím. V autě je spousta času a docela dobrá akustika.

 

Ještě vytváříte svou stáj sportovních aut?

            Už ne. Na svých cestách zvláště po Asii jsem si uvědomil, že spoustu věcí ve svém životě dělám úplně zbytečně a navíc, že život se dá prožít taky jinak. A tak jsem tyhle falešné věci, jako sbírat něco drahého, ze svého života vypustil.

 

Takhle vás změnila obyčejná dovolená?

            To není obyčejná dovolená, já jezdím do Asie na cesty. Sám, s batohem. A každá ta cesta mi něco přinese, každá mě přivede zpátky ke mně samotnému. Cestovat sám je nejlepší, protože člověk si najde nejpřímější cestu sám k sobě.

 

Kde všude jste byl?

            Začal jsem v Thajsku, dvakrát jsem byl ve Vietnamu, v Kambodži, v Nepálu a teď se chystám do Číny.

 

Jakým způsobem si své cesty koncipujete? Po památkách, přírodou, městy?

            Nechávám to náhodě. Pokud narazím na nějakou památku, samozřejmě si ji prohlédnu, ale cíl mých cest to není. Smyslem mých cest je potkávat lidi, bavit se s nimi, zjišťovat, jak žijí. Úžasné je, když mě někdo pozve domů, což se mi podařilo ve Vietnamu a v Nepálu. Myslím, že tyhle cesty mě hodně vracejí zpátky na zem. Uvědomuju si, jak jsme my, tady v Evropě, začali být neskromní. Hodně neskromní. Hnát se za materiálnem je nesmyslná věc. Evropa se před několika desetiletími mohla stát rájem pro své obyvatele, dvacáté století jí k tomu ohromně nahrálo – a honba za materiálnem nás dohnala absolutně na scestí. Lidé hromadí majetek a jsou nešťastní. A pak přijedu do Asie, kde je spousta lidí, kteří nemají vůbec nic, mají jen polorozpadlou chatrč a sotva co k jídlu, ale jsou neskutečně šťastní a plní života. Tohle jsme úplně zapomněli.

 

Jak dlouho vám trvá, když prchnete z Evropy upachtěné honbou za hmotnými statky do Asie, přepnout se na tamní hodnoty?

            Asi minutu. To je tak osvobozující prožívat s nimi jednoduchost života! Vždyť život je tak jednoduchý, když si ho člověk nekomplikuje sám. Naopak větší problém mám po návratu sem.  Snažím se držet si v sobě svou vnitřní Asii, ten jejich klid, co nejdéle. Po první cestě mi vydržela asi týden, teď už to zvládnu i dva měsíce.

 

Jak to dokážete? Nečtete noviny, nedíváte se na televizi?

            Jak to víte? Nečtu noviny, nedívám se na televizi a snažím se nevnímat informace, které na mne vyskakují na internetu.

 

Přivážíte si suvenýry a rituální předměty?

            Materiálno. Proč? Přivezl jsem si pár obrázků a mandalu, která mi harmonizuje životní prostor. Mnohem víc si toho vozím v sobě.

 

Máte nějaký rituál, kterým třeba začínáte den?

            Každé ráno v posteli děkuji za všechny dary: že mohu dělat svou práci, že jsem zdráv, že dělám, co mě baví, že mám kolem sebe lidi, které kolem sebe mít chci a že jsem byl schopen poznat, že se dá žít úplně jednoduše.