Vendelín Budil a Plzeň

Publikace z edice Významné plzeňské kulturní osobnosti představuje zakladatele moderního českého divadla, prvního ředitele plzeňského divadla Vendelína Budila. Přibližuje jeho lidské i umělecké osudy, zejména ve vazbě na Plzeň a místa, která tu s ním souvisejí. Svým osobním vyznáním přispěli i Budilovi prapravnuci: Anna Polívková, Bára Kodetová, Ian Kodet a Vendula Burger. Kniha je volně k dostání v infocentru města Plzně.

Learovo marné klepání na zlatou bránu

            Údělem herce Vendelína Budila byly marné touhy, zklamání a zneuznání. Divadlo miloval a čím bylo představení delší, tím ho – v klukovských letech – více fascinovalo. První angažmá měl v pražském německém divadle u Schwestků, odkud ovšem záhy utekl k ochotníkům.

            Na začátku roku 1866 přišel poprvé do Plzně, ale výsledkem byl debakl. Hned první rolí v Tylově Slepém mládenci si vysloužil přezdívku Nemehlo. Po propadáku v Donu Carlosovi byl přeřazen na menší role za nižší plat. Raději se vrátil do Prahy a hrál zase jen ochotnicky.

            Láska k divadlu však byla silnější, a tak v roce 1867 nastupuje k Josefu Emilovi Kramuelemu do Třeboně. Hraje první milovníky a bere 22 zlatých měsíčně, neboť má elegantní garderobu.

            V dubnu 1867 vystoupil poprvé na scéně Zemského prozatímního divadla u J. J. Kolára. Toto hostování mu vyjednala maminka. V Shakespearově Richardovi III. hraje Richmonda. Richarda hraje Kolár. Tehdy Budila poprvé napadlo, že se Kolárovi fyzicky i hereckým projevem podobá. Záhy se stává stálým členem souboru s platem 20 zlatých měsíčně plus 1 zlatý za každé vystoupení. A přichází první rána: anonym, který ho označuje za Kolárova syna.

            Na podzim 1869 přichází Budil opět do Plzně. Pavel Švanda ze Semčic mu nabízí hrát první obor, a to za 35 zlatých měsíčně. Švandova společnost se mu stává osudem, hraje s ní v Plzni, v Praze i jiných městech, v divadlech i arénách. O dva roky později mu Švanda udělí titul „čestný režisér“ – aniž by Budil byl do té doby cokoli zrežíroval. Dvakrát dokonce díky Švandovi navštívil Vídeň, aby tu studoval divadlo. U Švandy se také seznamuje s Krescencií Královou, svojí budoucí ženou. Ještě než si ji vezme, režíruje svůj první kus: Kupce benátského.

            V únoru 1879 se potkává se svou první významnou rolí. Na plzeňském jevišti hraje Hamleta. Začátek hvězdné kariéry to však neznamená. Spíše naopak. Manželé Budilovi neobnoví u Švandy smlouvu. Cenzi studuje zpěv, Vendelín hraje s ochotníky a míří do profesionálního německého divadla v Plzni. V prosinci tu odehraje své role ve třech hrách, ale smluvené gáže se nedočká.

            V dubnu 1880 mu tleská hlediště Prozatímního. Hostuje tu v roli Petruccia ve Zkrocení zlé ženy a věří v angažmá. Zasáhne však František Kolár, který mu jasně řekne, že přes něj se Budil nikdy zpátky na první českou scénu nedostane. Svému slovu, bohužel, dostojí.

            Budilovi zkoušejí štěstí v Německu, ale rychle se vracejí zpátky. Nastupují k Pištěkovi a sedm let se protloukají po štacích. Když v roce 1887 Pištěk Budila vyhodí, nabídne mu stárnoucí Švanda, aby převzal jeho divadlo. Čtyřicetiletý Budil se ale hrdě vydá vlastní cestou.

            Na konci května 1888 přijíždí do Plzně jako principál svého vlastního divadla. Řídí, režíruje, hraje. Exceluje zejména v shakespearovském repertoáru. V Othellovi hraje Jaga.

            Na hereckou dráhu vykračuje i malá dcera Andulka. V roce 1896 má ohromný sukces v titulní roli Malého lorda a dokonce s tímto představením hostuje i v Národním.

            Když byl v roce 1900 odvolán z postu ředitele plzeňského divadla, na dva roky se stal znovu hercem. Se stále stejnou, neutuchající touhou získat angažmá v Národním. Ale jako mnohokrát tu jen hostoval. Po úspěchu, který tu zaznamenal, si na něj vzpomněla Plzeň a nabídla mu místo ředitele nového divadla. S Prahou se rozloučil coby Richard III.

            Na nabídku z první scény čekal marně i o tři roky později, kdy odtud odešly všechny mužské opory a jeho dávní soupeři. Svou hereckou kariéru uzavřel v Plzni. K představení Světa pán v županu, které se konalo ke 40. výročí jeho prvního vystoupení v Plzni, mu přišlo 60 blahopřejných dopisů, 116 telegramů, 5 pohlednic a 96 vizitek.

            Největší úspěch na něj však stále teprve čekal. Šestého července 1908 zavítali do Plzně britští novináři. Prohlédli si Škodovku a pivovar a hostitelé se jim chtěli pochlubit i divadlem. Soubor jim narychlo zahrál část Krále Leara s Budilem v titulní roli. Nadšení novinářů neznalo mezí. Budilova fotografie z tohoto představení se tak dostala do Shakespearova muzea ve Stradfordu, do galerie nejlepších shakespearovských herců. Dnes ji tam už nenajdeme, neboť podlehla požáru. Ale tato událost vybojovala Budilovi ředitelské křeslo na dalších šest let.

            Ačkoli v roce 1912 odešel definitivně do penze, po angažmá v Národním toužil pořád. Marně. Po vzniku republiky se jeho zeť Jiří Steimar stal ředitelem v pražském divadle Rokoko a nabídl Budilovi speciální vystoupení Lešetínský kovář. Šlo o dvacetiminutový monolog, který vynesl starého pána opět na výsluní. Zase dostává šanci hostovat v Plzni i na venkově, hraje i svého milovaného Leara. Po první české scéně touží však marně.

            Vendelín Budil byl nejen herec a ředitel divadla. Byl to divadelník celou svou bytostí. Ctil velikány svého oboru s J. J. Kolárem v čele. V letech svého ředitelování v novém divadle v Plzni zavedl tradici a vždy na Dušičky chodil se souborem položit věnec na hrob J. K. Tyla.

            Za svůj život sehrál skoro tři tisíce rolí ve více než šestnácti tisících představení.