Tatort Oberpfalz

Místo činu Horní Falc je sbírka deseti krimi povídek, kterou vydalo nakladatelství Ars Vivendi. Příběhem Poslední spravedlivý do ní přispěla i Markéta Čekanová. Ocitla se tak ve společnosti autorů, jako je Hilde Artmeier (www.hildegunde-artmeier.de), Horst Eckert (www.horsteckert.de), Petra Nacke (www.petra-nacke.de), Raimund A. Mader (www.raimundmader.de), Elmar Tannert (www.elmar-tannert.de) a další. Povídku Markéty Čekanové přeložil Elmar Tannert.

 

    V lázních Sibyllenbad bylo vedro k zalknutí. Nejchladnější místnost dvouhodinové procedury měla pětatřicet stupňů, nepočítáme-li bazén se studenou vodou v závěru. Ale dva rozzuřené muže by nemohlo zchladit, ani kdyby uprostřed orientálních lázní bylo kluziště.

    „Dělám toho pro tebe snad dost,“ křičel lehce prošedivělý téměř šedesátník, s postavou prozrazující blahobyt a nedostatek pohybu. „Jsou určité limity, přes které se prostě jít nedá. Teď, když vyšetřují Holzbacha z Regensburgu kvůli dotacím! A Margit by to taky nemusela ustát,“ soptil.

    „Tvoje sestřenice v zemské vládě! Tvůj trumf! Ale já ti něco řeknu, Güntere. Tohle tvoje eso je taky tvoje Achillova pata. Jednou ti zlomí vaz!“ ukazováček drobného mladšího muže rozťal žhavý vzduch, jako by chtěl toho druhého propíchnout. Ten se jen vztekle otočil a opustil lázeň dřív, než procedura skončila. Recepční na něj volal, aby si vzal čaj a šel do odpočívárny. Prošedivělý muž nasupeně odkráčel do šatny.

 

    Policejní služebny jsou nehostinná místa kdekoli na světě a nezpříjemní je ani velikonoční výzdoba. Sabrina stála před tabulí, na které bylo pět fotografií mrtvých mužů. Našli je v Čechách, kousek od hranic. Všichni byli bez dokladů a bez aut. Brutálně ubiti. Dva byli z Regensburgu, jeden z Mitterteichu. Totožnost zbývajících dvou byla dosud neznámá. Před smrtí měli všichni sex, jinak je nespojovalo nic. Do nosu jí udeřila vůně kávy. Otočila se a spatřila svého šéfa, v jedné ruce veliký hrnek, ve druhé kus bábovky.

    „Teplo rodinného krbu,“ usmála se poněkud jedovatě.

    „Už mě trochu připaluje. V září odešla dcera studovat do Anglie a od té doby mě žena stihla vykrmit o dvanáct kilo. Chápeš to? Brzy budu vypadat jako její oblíbený seriálový hrdina Ben Berghammer, kriminálka Lázně Tölz.“

    „Máš štěstí, že jsi přežil Masopust a zabijačky. Nejspíš ještě nemáš jateční váhu,“ zasmála se a vrchní inspektor kriminálky v Tirschenreuthu po ní hodil nakousnutou bábovku.

 

    Günter Brunner se pohodlně opřel do měkkého opěradla svého luxusního vozu a sešlápl plynový pedál. Krajina za oknem ubíhala, lesy střídaly pole, rybníky vesnice. Na severních stráních se třpytily poslední zbytky sněhu, jižní se zelenaly mladou trávou. Lehce prošedivělý businessman si upravil brýle, podřadil a auto se vyhouplo do zatáčky na kopci. Dole u křižovatky ji uviděl: štíhlou dívku v těsných džínách a kožené bundě do pasu. Usmál se a zastavil přesně u ní. Když se sklonila k okýnku, výraz její tváře ho nenechal ani na vteřinu na pochybách, že o svezení jí opravdu nejde.

 

            „Tak co, schopen – rozveden?“ hlaholil kapitán Borůvka, sotva major Suda vstoupil do dveří.

            „Kdybych ji byl zabil hned po svatbě, tak bych to už měl odsezený,“ mávnul Suda rukou, hodil bundu na věšák a zamířil do své kanceláře. Pak se otočil. „Nedostavila se, neboť prý ztratila doklady,“ dodal na vysvětlenou. „Máte aspoň vy tady pro mne nějaké lepší zprávy?“ zeptal se.

            Borůvka se zvedl. „Pokud trváš na lepších, pak pro tebe žádné zprávy nemáme.“

            Suda zpozorněl.

            „Přišla zpráva z laborky k tomu poslednímu mrtvému z lesa u hranic. Všechno stejné jako u těch pěti předchozích. Před smrtí měl pohlavní styk. Jinak nic zvláštního, nic, podle čeho by se dal identifikovat.“ Borůvka podal nadřízenému desky s několika listy papíru.

            „No, fajn. Takže si uděláme moc pěkné Velikonoce,“ řekl Suda poté, co zběžně přelétl text.

            „To nemyslíš vážně. Chtěli jsme s Magdou…“ pokusil se ani ne pětatřicetiletý kapitán zaprotestovat.

            „Vem si příklad ze mne: ženský co nejdál od těla. Sbal si věci na tři dny a kolo k tomu. Odpoledne jedem. Kombinace vyšetřování a fyzické přípravy.“ Suda hodil desky na Borůvkův stůl a zavřel se v kanceláři.

            „Není na mučení na pracovišti nějaký paragraf?“ vzdychl kapitán a jal se telefonovat přítelkyni.

 

NĚMECKÁ VERZE

    Im Sibyllenbad herrschte erstickende Schwüle. Der kühlste Ort der zweistündigen Anwendung hatte fünfunddreißig Grad, wenn man von ihrem Ende im kalten Schwimmbecken absah. Aber die zwei Männer hätten ihre erhitzten Gemüter nicht einmal dann abkühlen können, wenn mitten im orientalischen Bad eine Eislaufbahn gewesen wäre.

    „Ich hab genug für dich getan!“, schrie der grau melierte, fast 60-Jährige, an dessen Statur man Wohlstand und Bewegungsmangel ablesen konnte. „Es gibt eben Grenzen, die man einfach nicht überschreitet. Gerade jetzt, wo sie den Holzbach aus Regensburg wegen der Zuwendungen untersuchen. Und Margit würde die Sache auch nicht durchstehen“, schnaubte er.

    „Deine Kusine in der Landesregierung! Dein Trumpf! Aber ich will dir mal was sagen, Günter. Das As, das du da hast, ist gleichzeitig deine Achillesferse. Und einmal wird es dir das Genick brechen!“ Der feingliedrige jüngere Mann fuhr mit dem Zeigefinger durch die glühend heiße Luft, als wollte er sein Gegenüber erstechen, der sich daraufhin wütend umdrehte und das Bad verließ, ohne das Ende der Prozedur abzuwarten. Der Empfangschef rief ihm zu, er solle sich Tee nehmen und sich in den Ruheraum begeben, doch der Grauhaarige stapfte mit finsterer Miene zur Garderobe.

 

    Polizeidienststellen sind überall auf der Welt unwirtliche Orte, die auch durch Osterschmuck nicht schöner werden. Sabrina stand vor der Tafel, an der die Fotografien fünf toter Männer hingen. Man hatte sie in Tschechien gefunden, nicht weit von der Grenze, ohne Papiere und ohne Auto. Brutal erschlagen. Zwei waren aus Regensburg, einer aus Mitterteich. Die Identität der beiden übrigen war noch immer ungeklärt. Alle fünf hatten kurz vor ihrem Tod Geschlechtsverkehr gehabt. Ansonsten gab es keine Gemeinsamkeiten.

    Kaffeeduft stieg ihr in die Nase. Sie drehte sich um und erblickte ihren Chef mit einer großen Tasse in der einen und einem Stück Gugelhupf in der anderen Hand.

    „Der trauliche Familienherd“, lächelte sie ironisch.

    „Mir wird er allmählich zu heiß. Im September ist meine Tochter zum Studieren nach England, und seitdem hat es meine Frau hingekriegt, mir zwölf Kilo mehr auf die Rippen zu schaffen. Ich werde bald aussehen wie ihr Lieblingsserienheld, der Bulle von Tölz.“ Mit einer Handbewegung deutete er eine fettleibige Gestalt an.

    „Da hast du aber Glück gehabt, dass du den Fasching und das Schlachtfest überlebt hast. Wahrscheinlich hattest du das Schlachtgewicht noch nicht erreicht“, grinste sie, und der Kriminaloberinspektor von Tirschenreuth warf ein angebissenes Stück Gugelhupf nach ihr.

 

    Günter Brunner lehnte sich bequem in den weichen Sitz seines Mercedes und trat aufs Gaspedal. Die Landschaft zog am Fenster vorbei, Wälder wechselten sich mit Feldern ab, Teiche mit Dörfern. Im Norden schimmerten die letzten Schneereste, in südlicher Richtung grünte das erste junge Gras. Der grau melierte Geschäftsmann rückte seine Brille zurecht, schaltete einen Gang zurück, und der Wagen nahm mit Schwung die Kurve über die Anhöhe. Unten bei der Kreuzung sah er sie: ein schlankes Mädchen in engen Jeans und einer Lederjacke bis zur Taille. Er lächelte und hielt direkt neben ihr an. Als sie sich zum Wagenfenster beugte, ließ ihn ihr Gesichtsausdruck nicht eine Sekunde im Zweifel, dass es ihr nicht um eine Mitfahrgelegenheit ging.

 

    „Und, wie sieht’s aus? Scheidung überstanden?“, ließ sich Kapitán Borůvka vernehmen, kaum dass Major Suda zur Tür hereingekommen war.

    „Ich hätte sie gleich nach der Hochzeit umbringen sollen, dann hätte ich die Strafe jetzt schon abgesessen“, winkte Suda ab, warf seine Jacke auf den Kleiderständer und steuerte sein Büro an. Dann drehte er sich um. „Sie ist überhaupt nicht erschienen, weil sie angeblich ihre Papiere verloren hat“, fügte er hinzu und fragte: „Habt wenigstens ihr hier bessere Nachrichten für mich?“

            Borůvka erhob sich. „Wenn du auf besseren Nachrichten bestehst, haben wir leider überhaupt keine.“

            Suda wurde aufmerksam.

            „Aus dem Labor haben wir Neuigkeiten über den letzten Toten aus dem Wald bei der Grenze. Alles genauso wie bei den fünf Opfern vor ihm. Direkt vor seinem Tod hatte er Geschlechtsverkehr. Ansonsten nichts Besonderes, nichts, woran man ihn identifizieren könnte.“ Borůvka übergab seinem Vorgesetzten eine Mappe mit ein paar Blättern.

            „Na, fajn. Da werden wir ja ganz prächtige Ostern haben“, sagte Suda, nachdem er den Text überflogen hatte.

            „Das ist nicht dein Ernst. Magda und ich, wir wollten …“, versuchte der noch nicht fünfunddreißigjährige Kapitán einzuwenden.

            „Nimm dir ein Beispiel an mir: Halt dir die Frauen vom Leib. Pack dir Sachen für drei Tage ein und schnapp dir ein Fahrrad. Am Nachmittag fahren wir. Eine Kombination aus Ermittlung und körperlicher Ertüchtigung.“ Suda warf die Mappe auf Borůvkas Schreibtisch und schloss sich in seinem Büro ein.

            „Gibt es nicht einen Paragrafen, der Folter am Arbeitsplatz verbietet?“, ächzte der Kapitán und schickte sich an, seine Freundin anzurufen.