Jak český kníže sebral Němcům hrad

            Je tomu už skoro tisíc let, kdy české zemi vládl kníže Vladislav toho jména první. Tenkrát tu ještě nebyla velká města a dálnice, ale hlavně husté lesy plné hub, zvěře a loupežníků. A sem tam nějaká ta vesnice nebo malé městečko, ale dohromady žádná sláva. Od Prahy na západ lidí, kteří mluvili česky, ubývalo. Naopak přes kopce Šumavy a Českého lesa se sem dostávali ti, kteří vydávali jen jakési nesrozumitelné pazvuky, asi jako vydávají němí, a proto jim lidé začali říkat němci.

            Panovníci o hraniční hory a jejich podhůří směrem do Čech pořád nějak bojovali, handrkovali se a vedli spory a vády. Češi tvrdili, že je jejich a Němci ať si zůstanou za svými kopečky, tam že mají, až k území Franků, místa víc než dost. Němci ale tvrdili, že se jim na téhle straně kopečků líbí, Čechů že je stejně míň, tak ať se spokojí s nějakým tím lesem a loukou kolem Prahy, to že jim musí stačit.

            „Můj pane, nějací Němci si staví na naší straně pomezního hvozdu při zemské stezce do Horní Falce velký kamenný hrad,“ zvěstoval překotně Vladislavovi jeden z jeho věrných dvořanů, mladý Ješek. Vladislav zvedl udiveně obočí a nechal si všechno podrobně popsat: kde přesně má hrad stát, jak že je veliký, jak jde Němcům práce od ruky a tak vůbec. Pak pokýval hlavou: „Nechte je být.“

            Ješek vytřeštil nechápavě oči, ale Vladislav se jen tajuplně usmál. Když během dalších pěti měsíců přišlo ještě sedm dvořanů a šlechticů a důrazně opakovali, že si nějací Němci opovážlivě staví v Čechách pevnost při cestě, po níž se vozí zboží z Čech do Bavor a naopak, Vladislav se stále usmíval a říkal, ať je nechají být. Jediné co ho zajímalo, bylo, jak jsou se stavbou daleko. Mezitím vyslal spolehlivé zvědy, kteří se vrátili se zprávou, že tím drzounem, který si staví hrad s výhledem na pomezní hvozd a pěknou část stezky, je markrabě severní marky Děpolt II. z Vohburgu.

            „Už mají hotový krov. Už osadili bránu. Hrad je hotový,“ hlásili Vladislavovi jeho špehové. Po té poslední větě poklepal kníže na rameno svému brnění, které stálo v prostřed zbrojnice a pravil: „Připrav se, půjdem.“ Ještě dřív než však dal zavolat mladého Ješka, aby zavelel do zbraně, poručil kníže naložit na dva vozy sudy s tou nejlepší medovinou. „Odvezte je na hrad Děpoltovi,“ nařídil. Každému, kdo ten rozkaz zaslechl, se nad tím zastavil rozum. Někdo se ještě stihl poklepat na čelo a pak už jen všichni kolem Vladislava kroutili hlavami. Ti, kteří se z podivného panovníkova přání vzpamatovali jako první, se začali bouřit: „On si postaví v naší zemi hrad, aby nás ponížil a co nevidět naši zemi dobyl a my mu budeme posílat dary!“ křičeli. Ale Vladislav se nedal. Na někoho taky křičel, jiným jen dokolečka opakoval, aby odvezli medovinu na hrad jako dar pro udržení dobrých sousedských vztahů. A že se tenkrát panovníkům moc dlouho neodporovalo, zvlášť když sedíte v hladomorně nebo máte výhled z pokoje rovnou na katův špalek, nakonec vozy s opojným mokem na cestu přeci jen vyrazili. Vladislav vzápětí sestavil vojsko z těch neotrlejších a nejlepších válečníků, co jich po knížectví našel a vypravili se na cestu taky.

            Kráčeli po zemské stezce, brnění na nich chrastila a blyštěla se ve slunci, knížecí prapor vlál ve větru. Sem tam to na ně zpoza buku nebo borovice zkusili nějací loupežníci, ale Vladislav je okamžitě čapnul pod krkem, postavil je do řady, zavelel „pochodem vchod, čeládko nemytá a zvlčilá“ a už je hnal coby pěšáky uprostřed svého vojště.

            Mezitím se na novém hradě nad vsí Přimdou slavilo až běda. Do kraje se linula vůně pečených selat a jehňat a rozléhal se řehot, řev a cosi jako zpěv. Víno, které Děpolt nechal přivézt ve třech tuctech sudů, prokládali Němci vydatným pitím medoviny od Vladislava. A tahle směs pak vyplavovala z hlav urozených pánů poslední zbytky mozků. Co chvíli některý z opilců vyhlédl z okna směrem do Čech, zahulákal něco jako že teď už je to tady všechno jejich a spadl buď pod stůl, nebo z okna. Na nádvoří chrápali opilí rytíři, až divoká prasata prchala v hrůze z lesů. Děpolt se smál, až ženským v Přimdě poskakovalo nádobí a chlapům se plašil dobytek.

            Jenže kdo moc pije, toho opustí rozum, zrak i sluch. A tak Děpoltovi muži vůbec nezpozorovali, že se k nim od východu blíží velký stříbrný had. Táhl se do dálky, chřestil a rachotil, ale na hradě to neviděli. Nad ránem Vladislavova armáda oblehla kopec, na jehož vrcholu se pyšně vypínal velký kamenný hrad. Válečníci pomalu stoupali vzhůru. Po tom strmém svahu se jde těžko v tričku a kraťasech, natož v brnění, které váží tolik, co chlap v něm. Vypotáceli se nahoru a mezi zuby a přilbicí drtili staročeské nadávky. Vtom si Ješek všiml, že bránu nikdo nehlídá. Kníže zavelel konec nadávání a na zteč!

            Vladislavovi muži vnikli do hradu, vínem zmožené Němce přemohli, ty střízlivější pobili po krátkém boji. Děpolta našli schovaného v malé místnůstce, kam i markrabě severní marky chodí bez doprovodu. A že měl právě kalhoty na půl žerdi, vysvlékli ho donaha úplně, zabalili do vlajky českého knížete a s ostudou ho hnali zpátky domů, do Bavor. Vladislav za ním ještě zavolal, že mnohokrát děkuje za postavení bytelného strážního hradu. Pak ustanovil Ješka pánem na Přimdě a uložil mu hlídat odtud hranici země. Hranici mezi Čechy a Němci, mezi Slovany a Germány.