O pořezaném prstu a kostce cukru

 

            Nedělní odpoledne měl Jakub Kryštof Rad k smrti nerad. Jeho snem bylo se po dobrém obědě natáhnout na kanapíčko v pánském pokoji rozlehlého bytu a spokojeně si schrupnout. Jenže jeho roztomilá choť Juliana považovala nedělní odpoledne za čas přímo stvořený pro návštěvy svých nových přítelkyň. A tak ředitel rafinérie cukru v Dačicích místo aby po dlouhém týdnu odpočíval, ležel na kanapi s otevřenýma očima a poslouchal štěbetání, chichotání a kvokání, které k němu doléhalo z pokoje pro hosty i přes dvoje zavřené dveře.

            Tentokrát tu takhle ležel zas, když vtom se dveře nečekaně otevřely.

            „Drahý, je to nemilé, ale došel nám cukr,“ zapředla paní Juliána a ředitel rafinerie pochopil, že musí vstát a alespoň jednu homoli odněkud přinést. Oblékl si župan, nazul trepky a vyrazil do příruční spižírny, která se nalézala na chodbě. Na polici tu stálo šest homolí, vyrovnaných jako vojáci na přehlídce. Jakub Kryštof Rad je se zalíbením přehlédl, čtvrtou posunul o kousek vpřed, druhou pootočil. Teď bylo všechno v dokonalém pořádku. První homoli vzal a donesl ji své ženě do kuchyně.

            „Prosím, miláčku. Doufám, že bude vyhovovat a že tvé přítelkyně budou mít díky ní sladší život,“ řekl a postavil elegantní věc na kuchyňský stůl.

            „Jistě,“ usmála se paní Juliána a urovnala na podnosu čerstvě nakrájenou bábovku. „Po kávě nám slíbila slečna Radecká zahrát na piáno. Má prý nějaké nové skladby od jednoho mladého muže. Jmenuje se Bedřich Smetana a komponuje velice zajímavé kousky. Bratr slečny Radecké se s ním seznámil v Praze nebo v Plzni nebo kde a získal od něj několik notových zápisů. Nebude ti vadit, když nám to slečna Radecká přehraje, že ne?“ štěbetala paní Juliána a jejího chotě opustily poslední zbytky naděje, že si po obědě schrupne.

            „To víš, že nebude. Dokonce si to rád přijdu poslechnout,“ řekl a odešel do svého pokoje.

            Ovšem ani teď tu neodpočíval dlouho. Seděl opřený v hlubokém křesle a rozvážně potahoval z fajfky, když se bytem rozlehl nezaměnitelný příšerný jekot jeho ženy. Vzápětí se rozletěly dveře, stála v nich paní Radová, levou ruku vztyčenou jako by hrozila strašlivou pomstou.

            „Takhle to dál nejde,“ vyštěkla na muže. „Ty cukrové homole jsou velice nebezpečná věc.“

            „Spadla snad některé tvé přítelkyni na nohu?“ zeptal se ředitel rafinerie.

            „To ne. Stalo se něco mnohem horšího,“ vyprskla jeho žena a zašermovala mu před nosem levým ukazováčkem.

            Teď teprve si Jakub Kryštof Rad uvědomil, že vztyčený prst neznamenal kárání, ale že z něj paní Juliáně teče krev.

            „Když jsem chtěla cukr z homole naporcovat, sklouzl mi sekáček – a podívej! Málem jsem přišla o prst,“ řekla a málem manželovi zkrvaveným ukazováčkem vypíchla oko.

            „Nepřeháněj,“ zavrčel.

            „Tak já přeháním! Já!“ vykřikla milostivá paní, přičemž si dala záležet, aby poslední já protáhla nejmíň na tři kilometry. „Ty jsi ředitelem rafinerie cukru. Velké rafinerie, která dodává cukr po celé jižní Moravě, do půlky Čech a do rakouského příhraničí. Moderní rafinerie plné nových strojů. Tak proč ta tvoje rafinerie nevymyslí cukr, který by nebyl tak nebezpečný. Zkrátka ty zpropadené homole už nechci ani vidět,“ uzavřel paní Juliána svoji přednášku, udělala čelem vzad a vypochodovala z manželova pokoje.

            Jakub Kryštof Rad doufal, že tím je věc vyřešena. Že se jeho choť uklidní a zase bude vše v pořádku. Ale tentokrát se mýlil. Paní Radová svou zášť vůči cukrovým homolím myslela smrtelně vážně. V domácnosti ředitele cukrové rafinerie se od toho dne přestal cukr používat. Káva byla hořká, sladkosti se nepekly a byl-li cukr zapotřebí třeba do omáčky, prostě nastala změna jídelníčku. Jakub Kryštof Rad pochopil, že bude muset své ženě vyhovět a začal přemýšlet nad novým a hlavně praktičtějším tvarem lisovaného cukru.         Přemýšlel nad ním v kanceláři, doma, na toulkách městem i kolem řeky. Ale pořád ne a ne na něco kloudného přijít.

            Jednoho dne se posadil do stínu rozložitého dubu v lukách, kde půvabné město už připomínalo spíš vesnici. Hleděl do krajiny a zase přemýšlel. Kolem něj se honily děti, kluci šermovali klacíky a bojovali za císaře pána, holčičky plácaly bábovky z bláta, co tu zbylo po ranním dešti.

            „Strejdo, pojď si stavět,“ oslovil najednou ředitele ukoptěný mrňous v kalhotách s jednou kšandou. Ručičkama si držel vytaženou košili a v ní měl pár odřezků dřeva, nejspíš z nějaké truhlářské dílny.

            „Co to máš?“ usmál se na něj Jakub Kryštof Rad.

            „To mi dal strejda Gustík. On dělá stoly a skříně,“ řekl hrdě špunt.

            „Tak ukaž, co z toho postavíme,“ sáhl ředitel cukrovaru mezi kousky dřeva. Byl tu odřezek ve tvaru trojúhelníku, dva válečky, pár hranolů a dvě kostky. A ještě taková zvláštní mřížka, celá upatlaná od bláta. Ředitel si hrál s klukem notnou chvíli, stavěli město, most i komín.

            „A na copak máš tohle?“ zeptal se ho a prohlíží si mřížku.

            „Tím vyrábím cihly,“ prohlásil kluk.

            „Prosím tě a jak?“ zajímal se ředitel a jeho unavená duše se začala vracet do dětství.

            „Na to potřebujeme bláto,“ řekl kluk a už se patlá v kaluži a míchá bahno se sušší hlínou. Pak vezme mřížku a do každého okýnka pečlivě upěchuje kus té kluzké hmoty. „Teď se to musí nechat usušit, víš?“ ukončí špunt důležitě práci.

            Ředitel Rad ho ale neposlouchá. Hledí na kus bahna, ze kterého zítra budou hliněné kostky.

            „To by šlo,“ řekl najednou. Pohladil caparta po hlavičce a vstal. „Já už musím jít, víš? Mám moc důležitou práci.“

            Od toho dne byl víc v kanceláři než doma. Na stole měl kupu papírů a pořád něco kreslil, rýsoval a počítal.

            Od nešťastného zranění paní Radové uběhlo pár měsíců, prst už měla dávno zahojený a kávu svým přítelkyním servírovala s cukrem. Na manžela se ale pořád mračila a chtěl-li cukr do kávy on, s významným pohledem mu přinášela homoli a sekáček, aby si jej naporcoval sám.

            V sobotu odpoledne však zcela výjimečně požádal o kávu bez cukru. Paní Juliánu to zarazilo a než se uvařila voda, probrala ze všech stran všechny možnosti, které ji napadly, že by za tím podivným přáním mohly vězet. Dospěla k nezvratnému závěru, že ji manžel už nemiluje. Skleslá a roztřesená donesla konvici kávy na stůl pokrytý háčkovaným ubrusem.

            Ředitel Rad se však tvářil záhadně a usmíval se. To jeho choť zmátlo docela. Usedla na židli, nalila si kávu a docela zbytečně ji začala míchat.

            „Drahá Juliáno,“ pronesl Jakub Kryštof Rad obřadně. „Vím, jak velké zranění ti způsobila homole cukru a jak jsi skrze to dlouho trpěla. Nemohl jsem jinak, než že jsem dal na tvé přání a zde je výsledek mého snažení,“ řekl a postavil před paní Juliánu objemnou bedničku. Překvapeně se na něj zadívala. Pak bedničku opatrně otevřela, jako by se obávala, že na ni vyskočí přinejmenším had. Uvnitř však byly malé bílé a červené, jako by krví z poraněného prstu obarvené, kostičky.

            „Co je to?“

            „Hádej,“ usmál se ředitel cukrovaru vítězoslavně. „Cukr. Praktický, aby se už žádná hospodyňka nezranila při porcování. Pohleď: vezmeš kostku, vhodíš do šálku, zamícháš – a káva je sladká,“ předvedl.

            Nadšení paní Juliány neznalo mezí. Hned nazítří sezvala snad půlku Dačic, aby jim vynález svého chotě předvedla v praxi. A zakrátko kostkový cukr dobyl cukřenky všech domácností v blízkém i dalekém okolí, v celých Čechách, na Moravě, v Rakousku, v celé Evropě i jinde po světě.