Hodina střelby

Ostré střelby měli vždycky žáci o poznání raději než učitel. Věděl své a děsil se výsledků. Na dnešek se obzvlášť netěšil. Mezi frekventanty byl i jeden mimořádně problémový klučina. Samorost a experimentátor.

         „Cíl si musíte vždy pečlivě vybrat. Nebavte se mi tam vzadu! Povídám: vždycky si dobře rozmyslete následky zásahu. Zvažte všechna pro a proti. Je vám to jasné?“ zeptal se učitel důrazně. Ve vykulených očích žáků se mísil respekt, zvědavost a strach. Přesto horlivě přikývli.

         „Hrot šípu musíte mít ostrý, aby zásah nebolel. Miřte přesně, ať zbytečně neplýtváme. Dbejte i na správné napětí luku,“ nabádal je, chodil od jednoho ke druhému a kontroloval vybavení.

         „Kam to míříš?“ vyděsil se, když přistoupil k největšímu darebovi v celém kursu. Letmým pohledem přes jeho rameno Stvořitel spatřil, že Amorek má namířeno na vyhublou kozu a náramně se tou představou baví. „Střílíme jenom do lidských srdcí, rozumíš?“ zahromoval a vytáhl Amorka za ucho až se mu nožky třepetaly nad oblakem.

         Jenže sotva se Stvořitel otočil, Amorek už zase koukal, jaké dvě podivné duše by svou střelou spojil. Naštěstí střílel tak špatně, že se nikdy netrefil.

         Učitel obcházel žáky a spokojeně sledoval, jak pod jejich ranami přibývá na zemi láska. Tenhle zasáhl smutnou mladou vdovu a bohatého kupce. Ten si vybral pihovatého studentíka a dívčinku z květinářství. A tenhle starou pannu a nevrlého domácího. Stvořitel si s uspokojením zamnul bradku. Jenže vtom došel k Amorkovi.

         Ten se zrovna s šibalským úsměvem rozhlížel po dětech v mateřské školce. Lup! Vyťal mu Pán pohlavek, až si andílek přišlápl košili a lukem málem vyrazil zub.

         „Žádné nepřístojnosti a legrácky jsem řekl.“

         „A co třeba tamti?“ otázal se plaše Amorek. Stvořitel se podíval směrem, jímž ukazoval andělský prstík a orosilo se mu čelo. Spatřil partu dávných kamarádů, kteří se po letech sešli, aby zavzpomínali. Pán je znal, věděl, že mají doma ženy, muže a děti a svým způsobem jsou všichni spokojení.

         „Ať tě ani nenapadne,“ řekl Amorkovi důrazně. Andílek vzdychl, rezignovaně vzal šíp a začal nabíjet. Stvořitel se uklidnil a vydal se za dalšími žáky.

         „To nemyslíš vážně! Co myslíš, že to udělá? Pane, Pane!“ křik z kouta třídy, odkud střílel Amorek, jeho pedagogickou práci opět přerušil. Učitel se otočil ve zlé předtuše. To, co spatřil, nemohl ani jako Stvořitel předpokládat. Amorek držel v ruce tlustý svazek šípů, natáhl luk a vystřelil. Tím směrem, kam před chvílí Pán střílet zakázal. Stvořitel jen vzdychnul a setřel si z čela pot.

         „V jejich věku by byl jeden šíp málo. To chce pořádnou nálož, aby si vůbec něčeho všimli,“ zaslechl ještě Amorkovy moudré rady spolužákům. Jeho vševědoucí oči však už sledovaly dění na zemi. Kdyby mu v hrudi tlouklo srdce, určitě by se mu buď zastavilo, nebo by se mu zrychlil tep na hranici infarktu.

         „Pán…tedy já vás opatruj,“ zašeptal směrem k těm dvěma. Až nahoru cítil, jak jejich dávno chladná srdce vzplála.

         „Konec ostrých střeleb,“ zavelel pak nečekaně a rázně. „Amorek za trest, že nedodržuje moje pokyny, vytře po vyučování celé nebe. Bez odmlouvání,“ řekl rozhodně. Pak si prohrábl zbytky bílých vlasů a narovnal si svatozář. Přestože původně měl se svými žáky probírat něco úplně jiného, řekl: „Dnes si povíme něco o tom, co se stane, když chytne stará stodola.“