Řeč mateřská

Průvod se ubíral větrným odpolednem z náměstí do lesa u Chlumčan. Do kroku vyhrávala hudba, někdo s ní zpíval, jiný debatoval s lidmi okolo a další se mlčky těšil, jak na táboře lidu bude řečnit redaktor Nebeský a poslanec Everl.

 

„Mistr Jan byl největší Čech, jakého kdy země nosila,“ horoval kupec Kriegelstein ve snaze okouzlit vdovu Denkovou. Ta jen přikývla a dál přemýšlela nad tím, že tu střechu nad chlívky bude třeba letos nechat opravit.

Když průvod došel na kraj Dobřan, hudba náhle zmlkla a místo ní se z čela průvodu ozval křik a jekot. Ze stromu u cesty spadla mezi muzikanty tmavě oděná postava a cosi vykřikovala.

„Co se to tam děje?“ zvolal bojovně krejčovský mistr Veselý a už se dere davem kupředu.

„Böhmische Hunde!“ hulákal zrovna ten chlap, co skočil mezi muzikanty.

„Martin Růžička,“ vydechl užasle učitel Bayer.

„Mladý muži, v tomto průvodu nemáte co dělat,“ řekl důrazně krejčí a z očí mu sršela bojovnost.

„Du Scháááááááááf!“ vyprskl na něj Růžička a dal si záležet, aby to slovo zpíval tak dlouho, dokud Veselého od hlavy k patě nepokryje sliz, jaký na něj toužil celou svou duší vylít.

„Nehraj si tady na Němce,“ okřikl ho Kriegelstein.

„Přesně takovýhle Hansheinz Perdöll na vojně hlásil: Die Feindlichen pěchota-vařiče glänzen vom pšední voj, der kommt am waldokraj,“ zasmál se Veselý.

To Růžičku rozběsnilo ještě víc.  Skočil pro krejčím a vší silou ho udeřil do hlavy.

„Já nebudu mít pokoj, dokud tě nezabiju,“ procedil mezi zuby a kvapem se odporoučel.

Nebyl to však toho roku jediný kousek, kterého se tenhle vejlupek v Dobřanech dopustil. Když už všem, a strážmistru Köstlerovi obzvlášť, došla trpělivost, ocitl se Martin Růžička, dvacetiletý student hospodářské akademie v Libverdě, před senátem krajského soudu.

„Ich kann kein Tschechisch,“ vrtěl hlavou na každou otázku, kterou mu vrchní rada Nebovidský položil.

„To je těžká práce,“ zavrčel plešatý votant.

„Svědkyně Součková,“ zavolal vrchní rada a do soudní síně vstoupila macatá osoba v černé sukni a černém šátku přes ramena. „Paní svědkyně, co můžete říci o osobě obžalovaného?“

Žena se ohlédla a respekt v jejích očích, který patřil soudu, se proměnil v pohrdání určené mladému gaunerovi.

„Ctěný soude, v rodině jeho rodičů sloužím už dobře dvanáctým rokem. Jsou to moc slušný lidi, vědí, nikdy na mne hrubým slovem. Pán je přísný, to zase jo, ale uznalý. Zato tadyhle mladý pán, s tím jsou odmalička jenom problémy. Těch rozbitých oken, toho vypitého špiritusu,“ spráskla ruce, „dokonce jednou ukradl milostivé paní, tedy jako svojí matce, medailonek s madonkou. Já ho viděla, jak ho z toho šífonéru bere, ale on mi pak vyhrožoval, ctěný soude, tak jsem radši kušnila.“

„Dobrá, dobrá,“ přerušil ji vrchní rada. „Umí Martin Růžička česky?“

„Jakpak by neuměl, ctěný soude! Vždyť u nich doma se jináč ani nemluví.“

„Studuje ale na německé škole, na hospodářské akademii v Libverdě?“

„A to zasejc jo, chtěl na hospodářskou školu, postavil si hlavu a na jinou že nepůjde. Pan učitel mu tehdá říkal, aby šel na akademii do Tábora, ale on ne, on chtěl na německou školu,“ líčí služka Součková a kulí při tom oči.

„A víte, proč chtěl na německou školu?“

„Těžko říct. Já se v tom nevyznám, já jsem jen prostá osoba, školy nemám. Ale mladý pán tenkrát tvrdil, že německá je lepší.“

„Změnil se Martin Růžička nějak během studií v Libverdě. Nezdálo se vám, že když jezdil domů, choval se nějak jinak než dřív?“ zajímal se soudce.

„Já jim nevim,“ zamyslela se služka. „A vědí, že asi jo? Začal mluvit špatně česky. Najednou byl samé Mutti a Vati a mluvil kostrbatě, jako když svetr páře.“

„Nečetl nějaké německé noviny?“

„Tak to jim nepovim, pane soudce. Já noviny nečtu. Ale počkaj, tuhle jsem ho slyšela, jak se se starým pánem, teda jako se svým panem otcem, hádá skrze politiku. Jako že by bylo líp, kdyby to tu Němec vzal řádně do ruky a všechno tu srovnal,“ vydechla a jako by si ulevila, že se zbavila těžkého břemene.

„Setsakramentská práce,“ zavrčel plešatý votant, když se senát odebral k poradě. „Jak se před soud dostane politika, nevěstí to nic dobrého.“

„Máte pravdu, pane kolego,“ mínil vrchní rada. „Před soudem mají stát vrazi a zloději. Má se tu soudit nějaký ten mord z vilnosti nebo ukradené sele. Ale sígr, co najednou zničehožnic zjistí, že vlastně není Čech, ale Němec? Přitom na něj máma od kolíbky nepromluvila jinak než česky. Řekněte mi, kde se v lidech berou tyhlencty národnostní pudy?“ zavrtěl hlavou.

„Co to žijeme za dobu?“ mudroval třetí člen soudního senátu.

„Pánové, dejte na mne, tohle dobře nedopadne. Evropu čekají moc těžké časy,“ zdvihl Nebovidský kazatelsky ukazováček. Pak si upravil talár a senát se vydal sdělit obžalovanému Martinu Růžičkovi rozsudek: za přestupek zaplatí třicet korun pokuty.