O zvonu se zlatým srdcem

 

 

 

            Střechu plzeňské radnice zdobí několik věžiček. Nejsou tak dávno doby, kdy v jedné z nich býval zvon, který měl srdce z ryzího zlata a zvuk, který slýchali lidé ještě daleko za Plzní. A nikomu z toho zvuku nebývalo dobře.

            Ten zvon vyrobil zvonař Augustin. A zatímco zvonu udělal srdce ze zlata, sám měl srdce z toho nejtvrdšího kamene. Augustina neměl ve městě nikdo rád. Však on se také s nikým nesnesl. Děvečku vyhnal, protože při zametání příliš šustila koštětem. Učedníka Lojzka vypoklonkoval, protože měl málo mozolů na rukou a pan mistr byl přesvědčen, že se kluk fláká. S vdovou Kratinovou se soudil kvůli jedné huse, která se jí zaběhla na jeho kamenitý dvorek a dvakrát, považte, dvakrát! uždíbla trávu. Kočího Volfa hnal zase Augustin před soud za to, že před jeho domem Volf práská bičem na své koně.

Augustin byl zkrátka před soudem skoro víc než ve své zvonařské dílně. A ještě ke všemu soudní pře vyhrával. Byl totiž váženým měšťanem! A městským radním! Ale popořádku…

On to býval docela obyčejný zvonař, fortel i šikovné ruce měl, jeho zvony byly by jistě brzy známy v dalekém okolí – ale Augustin nechtěl na nic čekat. Chtěl být známý a hlavně mocný, a to hned. Záviděl starostovi jeho bílou košili a v ní naditý pupek. Záviděl radním, jak se bohorovně kolébají z radnice a jak je všichni už zdáli přeuctivě zdraví. Nenávistně sledoval, jak se rodičové dívek na vdávání můžou přetrhnout, aby si synáček některého z pánů radních všimnul právě té jejich Márinky, Amálky nebo Stázičky.

„Plzeňské radnici něco chybí. Něco k pořádné slávě a reprezentaci,“ řekl jednou důležitě u piva. A řekl to taky dost nahlas, aby to slyšeli i radní, kteří popíjeli u sousedního stolu.

„Pouč nás,“ zasmál se povýšeně jeden z nich.

„Já vám budu zadarmo rozdávat svoje rady! To tak,“ odsekl Augustin.

Radní se od něj odvrátili. Augustin se nedal a za chvíli už zase trousil poznámky o tom, že radnici něco chybí. Když už se to nedalo poslouchat, nechali mu radní zaplatit lepší kořalku, aby ty své rozumy přeci jen vydal.

„Radnice by měla mít zvon. Proč mají být zvony jen na kostelích? Jste snad vy, ctihodní páni radní, něco míň než je farář nebo mniši v klášteře?“ otázal se důrazně. Nespletl se. Tahle strunka rozezněla další černé struny v duších předních mužů města, až se začali o Augustinovu myšlenku zajímat.

„Vyrobím vám pro radnici zvon, jaký jinde na světě nemají. Bude mít zvuk, jejž uslyší pocestní na míle daleko. Čistý jako křišťál a dlouho znějící, aby jej nikdo nepřeslechl. Bude z té nejlepší zvonoviny, jakou umějí lidské ruce vyrobit. A srdce mu udělám z pravého zlata,“ horlil pivem a kořalkou obměkčený zvonař.

„A co za to budeš chtít?“ zpozorněli radní.

Augustin se probral: „Maličkost,“ řekl pomalu a důrazně a podíval se přitom na každého jednoho z nich. „Vezměte mě mezi sebe do městské rady.“

Na druhý den se pak sešla městská rada, jednala nezvykle dlouho, o čem přesně, to se přes zavřené dveře ven nedostalo, ale jisté je, že zakrátko se zvonař Augustin stal městským radním. Stalo se tak právě v den, kdy byl do jedné z věžiček radnice slavnostně zavěšen jeho nádherný zvon, co měl hlas čistý jako křišťál a srdce z ryzího zlata.

Od té doby začali mít lidé se zvonařem peklo. Nic mu nebylo recht. S každým se vadil, přel a hádal. Každému něco vyčítal nebo zakazoval. A snad každý druhý ve městě se časem dostal kvůli Augustinovi před soud. Pekař proto, že prý dělal moc malé chleby a málo zapletené vánočky. Kolář proto, že při práci moc tloukl kladivem. Holič proto, že nedokázal na Augustinově olysalé hlavě vykouzlit vlasy a za ty, které při stříhání spadly na zem, nechtěl zvonařovi zaplatit. Ševce hnal zvonař před soud za to, že ho boty od něj tlačily. A ponocného za to, že v tu stranu, kde Augustin bydlel, troubil prý hlasitěji a navíc falešně.

Asi nikoho nepřekvapí, že všechny soudy tenhle ctihodný pan radní vyhrával. Nebožáci bývali odsouzeni k velkým pokutám nebo ponižujícím trestům. Čím větší byl trest, tím větší míval Augustin radost. A přestože samým blahobytem a spokojeností den ode dne víc a víc tloustnul, vyběhl po každém vyhraném soudu nahoru do věže a radostně rozhoupal svůj zvon. A tak lidé daleko za městem vždy věděli, že v Plzni je zas o jednoho chudáka víc. Nebo o celou jednu rodinu.

Lidé z celého města se mu vyhýbali. Jeho dům zdaleka obcházeli. Vždyť i Manku sedlářovu zažaloval za to, že její dřeváky klapaly o dlažbu! A vdovu Kubíkovou připravil o poslední peníze za to, že pod jeho okny plakal její tříletý synek, když si rozbil koleno. Nikdo s ním nechtěl nic mít. I na míle daleko od Plzně si lidé vyprávěli o zlém zvonaři, takže ani zvony si u něj nikdo nedával vyrábět. Faráři, na jejichž kostelích bylo zapotřebí nových zvonů, se raději obraceli na zvonaře třeba až v Bavořích, jen aby jim do svatostánku nepřišlo dílo takového neznaboha.

Ale Augustinovi to nevadilo. Byl váženým radním, měl moc a lidé se ho báli. A díky soudům měl i dost peněz. Tak co!

Jenže čím víc tvrdlo srdce tlustého, zlého zvonaře, tím víc bolelo zlaté srdce jeho zvon na radnici. S každým úderem, jímž Augustin sděloval světu další svoji hanebnost, bylo srdce zvonu nemocnější a nemocnější.

Starý Toman byl krejčí, sušinka chlapík, ale veselá kopa a šaty od něj vždycky každému báječně padly. A že chtěl vždy vyhovět každému, nebral si od ušití mnoho, takže bohatý rozhodně nebyl. Když zemřel, zůstala po něm mladá vdova se dvěma malými caparty. Pohřební vůz drkotal po nerovném dláždění, plačící vdovu podpírali dva Tomanovi nejlepší přátelé, děti svíraly v náručí zdrcené sousedky. Když šel smutný průvod kolem zvonařova domu (a jinudy cesta na hřbitov nevedla), lekl se kůň čehosi před sebou, zaržál, trhnul vozem, ten sklouzl po dlažbě, ulomilo se mu kolo, rakev s nebožtíkem se sesula, víko se pootevřelo a ven vyklouzla Tomanova ruka. Děti se lekly a začaly křičet. Vdova omdlela. Lidé začali honem vše napravovat, muži se snažili opravit vůz, rychle přiklopili chudáka nebožtíka, uklidňovali koně. Ženy tišily plačící sirotky a křísily nebohou Tomanovou. Augustina ten mumraj pod jeho okny doslova rozběsnil.

Na druhý den už vedli biřici vdovu Tomanovou před soud. Augustin na ni vystrkoval svůj pupek v bílé košili, funěl, dupal a v koutku úst se mu usazovala pěna. Křičel, že něco takového v klidném městě on jako radní rozhodně trpět nebude! A než by moucha třikrát soudní místnost tam a zpět přeletěla, slyšela Tomanová rozsudek: zaplatit Augustinovi sto zlatých a bez prodlení se odstěhovat z města. Tolik peněz! Sto zlatých! Za to by si snad člověk mohl koupit hrad, napadlo ji. V životě tolik peněz neviděla. I když prodá dům a celou živnost po muži, nedá sto zlatých dohromady. Bude z ní žebračka!

Jenže to Augustina nezajímalo. Vyhrál. A s radostí si šel opět zazvonit na svůj zlatý zvon. Zatáhl za provaz. Buch-křáp. Zvon nezazněl. Ozval se jen drsný zvuk, jenž rval uši. To zlaté srdce Augustinova zvonu puklo nad tím bezprávím. V týž moment se k zemi skácel i zvonař. Jako by srdce zvonu bylo i jeho srdcem…

Když se to po městě rozkřiklo, lidé se zaradovali. Ale také se trochu ulekli. Té divné síly, která spojovala zvonaře s jeho zvonem, jímž rozhlašoval rozesetá neštěstí. Nejvíc se ulekla Augustinova žena Stela. Za poslední roky přivykla panskému životu a na nejedné žalobě měla svůj podíl. V panické hrůze před božím trestem, jenž by mohl stihnout i ji, vyndala z prádelníku měšec naducaný nepoctivě nabytými zlaťáky a pelášila s ním, seč jí tlusté nohy dovolovaly, do kostela. Chtěla si pánaboha honem honem udobřit. Ale kněz její falešné pokání odmítl.

„Boha si penězi nezískáte,“ řekl jí přísně. „Raději hleďte nepravit neštěstí, která váš muž způsobil.“

A tak se stalo, že nakonec vdova Tomanová nemusela platit sto zlatých, ani se nemusela vystěhovat z města. A ti, které Augustin obral o peníze nebo o dobré jméno už dřív, se také dočkali náhrady. Stela rozdala nahamouněné peníze dětem na školy, na boty nebo na šaty. Co zbylo, dala žebrákům před kostelem. Nakonec prodala dům a odstěhovala se neznámo kam.

Zvon s puklým srdcem ale na radnici ještě dlouho a dlouho zůstal. Ani šest chlapů jej nedokázalo sundat. Jako by si usmyslil, že tu bude viset navěky. Nikdy nikdo na něj nazazvonil, nikdo ho neopravil. Přesto když v plzeňském žaláři skončil někdo nespravedlivě odsouzený, jako by se nad městem nesl jeho zlatý tón…